Jan Skácel (1922 – 1989)

Jan Skácel (1922 – 1989)
Jeho otec byl učitelem a vydal také jednu sbírku básní. Skácel maturoval na gymnáziu v Brně, za okupace působil jako stavební dělník, potom pracoval jako totálně nasazený v Rakousku. Po osvobození studoval na FF MU češtinu – ruštinu, ale studia nedokončil. Pracoval jako kulturní redaktor v Rovnosti, odkud byl z politických důvodů vyhozen, živil se jako dělník. V letech 1963 – 1969 byl šéfredaktorem Hostu do domu, kde publikoval fejetony s filozoficky pronikavým pohledem i na ty nejprostší životní projevy, knižně vyšly v souborech Jedenáctý bílý kůň a Třináctý bílý kůň. Za normalizace nesměl publikovat.
Přestože vstoupil do literatury v době, kdy byla většina básníků ovlivněna poesií všedního dne, šel svojí vlastní cestou. Ve svém díle se opírá o lidovou moudrost a staré jistoty – lásku, domov, přírodní řád a mravní hodnoty.
– dílo:
Kolik příležitostí má růže (1957) – první bás. sbírka, kterou vydal ve 35 letech. Ústředními motivy jsou – ticho, samota, tajemství, pokora, dětství, láska, smrt, strach, tma. Z básní je patrné, že mu záleží na „pravdě“, ne té všeobecné, ale na takové, ke které dojde každý sám a jíž se má držet. Inspirován lidovou poesií.
Hodina mezi psem a vlkem (1962) – zdůrazňuje tragické, osudové okamžiky života, významově hutnější a dynamičtější básně, hlavní motivy láska a smrt. Básník touží po poznání podstaty jevů, tvoří si vlastní svět založený na něžném vztahu k věcem, přírodě a lidem, vymýšlí vlastní výrazy a neobvyklé metafory.
Smuténka (1965), Metličky (1968) – kratší básně s hutnou metaforikou; zhuštěnost výrazu, zkratkovitost slov, užívá archaismů a regionalismů. Básně jsou založeny na skácelovských protikladech, do kterých dělí svět – krutost a radost, čistota a prázdnota, jaro a zima… Nejčastějšími motivy jsou ticho samota, smutek, pokora, víra v lásku a „pravdu“.
Oříšky pro černého papouška (Hamburk 1980), Naděje s bukovými křídly (1983) – sbírky poezie odlišné od ostatního Skácelova díla – melodická čtyřverší psaná většinou daktylotrochejským rytmem, redukce všeho nepodstatného, hravost, momentální nápad, improvizace (Skácelovy básně jsou jinak vždy velmi důkladně promyšlené), využívá homonymie, etymologických hříček, hláskových posunů…
Dávné proso (1981), Odlévání do ztraceného vosku (1984) – smutek, skepse, zklamání nad životem, nicotnost člověka.
Psal také poesii pro děti a překládal – např. Sofoklova Oidipa nebo Plautova Pseudola.