Josef Kainar (1917 – 1971)

Josef Kainar (1917 – 1971)
Básník, hudebník, autor písňových textů. Na filosofické fakultě studoval češtinu a francouzštinu, studia nedokončil. Zpočátku byl členem Skupiny 42. Pracoval jako houslista, kytarista, dramaturg, redaktor brněnské Rovnosti, od r. 1947 byl spisovatelem z povolání. Na počátku normalizace byl v přípravném výboru pro nový svaz Čs. spisovatelů, roku 1971 zemřel na infarkt.
Ve svém díle se nechal inspirovat poetikou Skupiny 42, bluesovou hudbou a lidovou poesií. Psal zejména příběhové básně.
– dílo:
Nové mýty (1946) – každá z básní je vlastně moderním mýtem = vystižením individuálního osudu jako nadčasového podobenství. Odsuzuje odcizení a brutalitu moderního světa, zobrazuje osudovou podmíněnost a bezmocnost jedince. Ve svých básních je v pozici nezávislého pozorovatele, skutečnost nesoudí.
Např. b. Stříhali dohola malého chlapečka (zhudebněno V. Mišíkem) – vznikla, když doprovázel svého přítele malíře Bohumila Matala, který svého malého synka vedl poprvé k holiči, což bylo pro oba asi nevšedním zážitkem, protože Kainar napsal báseň a jeho přítel nakreslil na toto téma několik variant obrazů.
Veliká láska (1950) a Český sen (1953) – obě sbírky jsou poesií dělníků a mas, soudruhů a socialismu. Psáno s patosem a vírou ve smysl lidské existence. V Českém snu se nechává inspirovat lidovou písní.
Člověka hořce mám rád (1959) – vyznává se zde z hořké lásky k lidem chybujícím a hřešícím. Ptá se, kým je člověk, po jeho historii, po tom, co ho přesahuje.
Lazar a píseň (1960) – ovlivněno poetikou všedního dne. Opět hledá člověka, ale zde ve všedních každodenních příbězích, např. v kuchyni, kde kuchařka vaří pro nespočet strávníků (obdoba Nových mýtů).