Jiří Kolář (1914 – 2002)

Jiří Kolář (1914 – 2002)
– vůdčí představitel Skupiny 42, básník, výtvarník, překladatel
Narodil se v Protivíně v rodině pekaře, vyučil se truhlářem, ale dělal všechno možné – pomocného dělníka, hlídače, číšníka, po 2. sv. válce pracoval jako nakladatelský redaktor. Na počátku 50. let byl ze zaměstnání propuštěn, roku 1952 zatčen a na devět měsíců odsouzen za to, jak zobrazil svět komunistické totality ve sbírce Prométheova játra. Podepsal Chartu 77.
Roku 1980 emigroval do Paříže a až za tři roky se za ním dostala jeho žena (po celou dobu jí každý den posílal jeden pohled, kde popsal, čím se právě zabývá a co celý den dělá – vznikla tak deníková kniha). Od revoluce žil střídavě v Praze a v Paříži.
Od 50. let se věnoval více výtvarné než básnické tvorbě, stal se mistrem koláže a jejích variací (roláže, muchláže, proláže..) Svá výtvarná díla vystavoval v mnoha zemích, např. v Japonsku, Brazílii, Itálii, USA… Výtvarné techniky vnášel i do poezie.
– dílo:
Křestný list (1941) – lyrická poezie, čerpá z velkoměstské periferie, vyšlo pod záštitou F. Halase.
Ódy a variace (1946) – ovlivněno tvorbou Skupiny 42 (stejně jako následující sbírky) – náměty z velkoměstského života = šedivá beznaděj, stereotyp; odpoetizovaný jazyk, přímá pojmenování, častá forma dialogu. Sám o sobě jednou prohlásil, že píše, jak maloval Vincent van Gogh, který povýšil rozedraná bagančata na obraz. A také podle rady svého otce: „Když nepopíšeš utrpení, nepiš“.
Vršovický Ezop (1966) – básnické příběhy o lidech, kteří za všechno v životě tvrdě platí. Zde např. básně: Nechá se ožrat od molů, Cizímu dřít nebudeš – lidské osudy podává pomocí hromadění faktů bez emocionálního hodnocení, celé dílo působí dokumentárně, často se jedná téměř o neznatelnou stylizaci jakoby skutečných promluv zaslechnutých někde na ulici (užívá hovorových výrazů). Pracuje metodou koláže – do veršů zapracovává skutečné nebo fiktivní citáty. Zde zařazen též Vršovický Epiktet = rady lidem „do života“, např. „Neřechtej se každý hovadině“ (pojmenováno podle antického stoického filozofa Epiktéta).
Prométheova játra (napsáno na poč. 50. let, vydáno 1979 v samizdatu, 1985 v exilu, 1990 v Praze) – básně, prózy, překlady, deníkové záznamy. Vášnivá obžaloba totality a fanatismu ideologie. Autor využívá poetiku variace a koláže.
Vkomponoval sem také upravené cizí texty, např. své básnické zpracování povídky polské autorky Žofie Nalkovské – U trati – o ženě, která byla za války postřelena při útěku z transportu a umírá.
Básně ticha (vznik 1959 – 1961, vydáno 1988 ve Francii, 1994 v Praze) = evidentní poezie – útržky textů, slova, písmena, výstřižky z novin, hlavní funkce je vizuální, nejde o význam.
Deníky: Roky v dnech, Přestupný rok… = záznamy vlastních zážitků, úvah o umění… Jsou v nich výstřižky z novin, zápisy básní, popisy denních událostí; většinou vše opatřeno datací.