Hordubal

Hordubal je jméno hlavního hrdiny, který odchází ze Zakarpatské Rusi vydělávat peníze do Ameriky, po návratu zjistí, že jeho čeledín prodal pole a zavedl výdělečnější chov koní, v hospodě se dozví, že čeledín je milencem jeho manželky Polany, zanedlouho na to je Hordubal zavražděn. Během vyšetřování jeho smrti se ukazuje obtížnost poznání pravých motivů lidského jednání, pravda o Hordubalovi se ztratila, tak jako se ztratilo jeho srdce.
Povětroň pojednává o neznámém letci, který havaroval s letadlem a umírá nepoznán v nemocnici. Jasnovidec, jeptiška a básník si každý po svém domýšlí jeho životní příběh.
Obyčejný život žije nenápadný úředník, který při psaní svého životopisu v sobě nalézá několik rozdílných bytostí – kariéristu i básníka, pedanta i romantika (vlastní činy si najednou dovede vysvětlit z více hledisek – miloval svoji ženu, nebo si ji vzal kvůli penězům) a zabývá se otázkou, kým vlastně v životě byl.
Na rozpínající se fašismus a nebezpečí války reagoval románem Válka s mloky (1936), který pojednává o mlocích, které si lidé vychovali proto, aby za ně vykonávali jednodušší práce, později je nechali chodit do škol – mloci se stali chytřejšími a nechtěli si špatné zacházení od lidí nechat líbit, vzbouřili se, lidé odvyklí fyzické práci nebyli schopni se bránit, mloci se zmocnili světa, začali bojovat mezi sebou, v důsledku toho vyhynuli, lidé, kteří to vše přežili, začínají nový život.
Základem dramatu Bílá nemoc (1937) byl opět pocit ohrožení nacismem. Dr. Galén je jediným člověkem, který vlastní lék na nemoc, která sužuje jistý stát. Podmíní vydání léku tím, že hlava státu – fanatický maršál, přestane válčit. Ten to však nehodlá udělat, ani když onemocní jeho blízcí a i on sám, učiní to až na přímluvu své dcery. Galén tedy přichází k maršálovi, aby ho mohl léčit, ale když odmítá provolat slávu válce, je fanatickým davem ušlapán.
Po premiéře protestovalo německé vyslanectví proti německy znějícímu jménu zbrojaře.
Drama Matka (1938) má opět protifašistickou tematiku. Hrdinka hry promlouvá postupně se všemi ve válce zemřelými muži své rodiny – manžel a synové byli schopni zemřít pro svoji zemi, což ona nechápe. Posledního syna, který je ještě doma, do války nechce pustit. V rozhlase ale uslyší zprávu o bombardování škol a zabíjení malých dětí a sama dává Tonimu do ruky zbraň a říká: „Jdi!“ Čapek napsal tuto divadelní hru na námět své ženy, která v ní také po dlouhou dobu hrála hlavní roli.
V letech 1920 – 1937 vznikaly Čapkovy apokryfy, které souborně vyšly v Knize apokryfů (1945).
Jako novinář přispěl nejen k vývoji fejetonu, ale také sloupku a politické úvahy, jejichž výbory většinou sám vydal – Zahradníkův rok, Jak se co dělá, O věcech obecných čili Zóon polítikon…
Pro děti napsal Devatero pohádek a Dášeňka čili život štěněte.
Čapkův styl – snaží se o co největší přirozenost, co nejdůvěrněji promlouvat ke čtenáři, má smysl pro detail. Žurnalistická práce ho naučila srozumitelnému vyjadřování, literární práce na druhé straně mu nedovolovala, aby v novinářské činnosti propadl laciné frázovitosti. Jeho vypravování je vždy napínavé, čtenáře rozhodně nenudí, jeho díla jsou plná živých dialogů, odmítá nic neříkající fráze.