Oldřich Mikulášek (1910 – 1985)

Oldřich Mikulášek (1910 – 1985)
Narodil se v Přerově, jeho otec byl zaměstnán u železnice jako lampař. Oldřich vystudoval obchodní školu. Vystřídal mnoho zaměstnání – cihlářský dělník, litograf a leptač, písař u železnice, po většinu života se živil prací pro noviny – Rovnost, Lidové noviny, Host do domu…
Od roku 1937 žil v Brně, kde pracoval v rozhlase. Po úraze a špatné operaci odchází r. 1967 do invalidního důchodu. V 70. letech nemohl z politických důvodů publikovat.
Je autorem dramatické poezie, svojí tvorbou vyzývá k co nejintenzivnějšímu prožívání života. Klade důraz na chvíle, kdy člověk alespoň na okamžik „strašně je“. Staví se proti životu jako zvyku.
– dílo:
Černý bílý ano ne (1931) – prvotina ovlivněná poetismem, od které se později distancoval.
Tráva se raduje (1942) a Podle plotu (1946) – ovlivněno poetikou Skupiny 42 a to zejména ve snaze o vyjádření všednosti a jejího skrytého smyslu. Už zde se objevuje pro Mikuláška častý motiv krve (puls, tepna, krvácení, říznutí…).
Pulsy (1947) – převládá zde motiv krve, která podle básníka byla ve válce a bude i v tom, co bude v dějinách následovat; obava o ztrátu svobody.
Krajem táhne prašivec (1957) – poprvé se zde objevují postavy vyvolavače a prašivce, ve kterých Mikulášek personifikuje svoje dramatické pojetí světa. Vyvolavač = nositel zmaru, vábí ke smrti. Prašivec = ztělesnění bouřlivosti života schopného se se smrtí prát.
Ortely a milosti (1958) – ortely vynáší nad vyvolavačem a milosti uděluje prašivci, jenž je nositelem života prožitého v plné intenzitě.
Svlékání hadů (1963) – sbírka básní s různými motivy, spojená oslavou plnosti života. V prvním oddíle Poháry postupuje metodou variování – pohledy na stejnou věc z několika úhlů (Skup. 42). Závěrečný oddíl knihy je sestaven z esejů, které se mimo jiné zabývají posláním básníka, který má „zvát čtenáře k zápasu“ a vtahovat ho do děje.
Šokovaná růže (1969) – sbírka, ve které vyslovil nesouhlas se sovětskou okupací.
Agogh (1980 v Mnichově) – drsné a hořké verše reagující na normalizaci. Agogh – král lítosti a smutku, do kterého se básník stylizuje. Hledá naději v této krvavé době a nachází ji v lásce, obává se ztráty komunikace mezi lidmi a zkaženosti světa, je zde patrný odpor ke světu technické civilizace. V díle převažuje volný verš, užívá hovorové výrazy a vulgarismy.