Hlavní proudy a osobnosti české prózy 1. poloviny 20. století
Hlavní proudy a osobnosti české prózy 1. poloviny 20. století
– vznik ČR 28.10. 1918-politické, hospodářské, národnostní, sociální změny
– první prezident Tomáš Garrigue Masaryk, předseda první vlády Karel Kramář
– spisovatelé se už během války aktivně zapojili do bojů – 1917 – Manifest českých spisovatelů : právo českého národa na samostatný politický život
– po válce – pocit zadostiučinění a radosti z vytvořeného státu, ale i pocity hrůzy z válečné zkušenosti. Národní optimismus provází vlna poválečného pesimismu, strachu z techniky, která byla zneužita proti člověku
– radikální odklon od minulosti, česká literatura byla zbavena služebných úkolů, které plnila v 19. století (odklon od národního buditelství) – vymizela historická tématika i žánr vesnického románu
– zvýšená pozornost soustředěna na průmyslová centra – program tzv. proletářské literatury
– silný kult strojové civilizace a utopických představ o tom, že vymoženosti techniky a úspěchy exaktních věd pomohou nastolit věčný mír
– poválečná vlna vitalismu
– tvorba legionářských spisovatelů – zachycují život hlavně ruských legií
– válečný román – s výjimkou Haškova Švejka nedosahuje zahraniční úrovně
– od počátku 30. let se posiluje pozice katolické literatury
– kulturní vývoj 1. republiky ovlivnila hospodářská krize (1929 – 1933) i postupný růst fašismu
– socialisticky orientovaná kulturní fronta rozdělena bolševizací KSČ. 1929 – z řad komunistů vyloučeno 7 spisovatelů – Neumann, Hora, Seifert, Vančura, Olbracht, Malířová, Majerová
– v souvislosti s občanskou válkou ve Španělsku (1936 – 9) došlo k roztržce mezi levicově orientovanou a demokratickou inteligencí na jedné straně a katolickými autory (stavěli se za frankistické hnutí)
– 1938 – manifest Věrni zůstaneme – názorové sjednocení všech proudů a výzvy k obraně republiky
– 15.3.1939 – vytvoření protektorátu Čechy a Morava – konec samostatné existence.
Nakladatelství a literární orgány – mění se rozložení kulturních center – hl. Brno, díky založení Masarykovy univerzity (1919).
– nakladatelství – Ottovo, Topičovo, Vilímkovo, Melantrich
– časopisy – Tvorba (1925-1938, kulturně-politické periodikum, redigovaná Šaldou)
– literární noviny, Literární rozhledy, levicově zaměřené Proletkult, Revue Devětsilu (ReD), Šaldův Zápisník, Kritický měsíčník (redig. V. Černý)
– noviny – Národní listy, Rudé právo, Lidové noviny (K:Čapek, Bass, Těsnohlídek), Přítomnost (Peroutka)
Umělecké směry
– v tvorbě pokračují realisté (Jirásek, Rais, Winter, Nováková), naturalisté (Mrštíkové, Čapek-Chod), vrcholí impresionismus (Šrámek)
– obraz války (Šrámek, Weiner, John – VEČERY NA SLAMNÍKU, Hašek, Weiss), legionářská literatura (Medek, Langer, Kopta)
– Literární skupina v Brně kolem časopisu Host (mluvčím Fr. Götz) – sociální reformismus, prvky expresionismu (Lev Blatný, L. Klíma, J. Váchal, R. Weiner)
– demokratický proud – (Čapek, Poláček, Bass)
– imaginativní próza (Vančura, Konrád, Schulz)
– společenská a sociální próza (mnohdy až revoluční postoje) –Olbracht, Majerová, Pujmanová, Nový
– katolicky orientovaná linie (Deml, Durych, Čep)
– ruralisté (Knap, Křelina, Nor)
– psychologická próza (Havlíček, Hostovský, Glazarová)
– historická próza (Durych, Schulz, Kratochvíl, Kožík)
– ve 20. letech převaha menších prozaických žánrů, ve 30. letech dominantní postavení románu – společenského, psychologického a historického, zesílení epičnosti
– příznačné je vyslovování ideologických stanovisek, samozřejmá je žurnalistická a publicistická aktivita spisovatelů
– pro meziválečné období je charakteristické propojování jednotlivých disciplin, kontakt mezi spisovateli, výtvarníky, divadelníky aj
– próza je silně subjektivizována, původní epika je lyrizována, zvyšuje se úloha vypravěče. Prozaické žánry jsou ovlivňovány žurnalistikou a publicistikou, využívají zkušeností a periferními žánry a triviální literaturou (detektivky, dobrodružný román).
