Světová literatura 2. poloviny 20. století

Světová literatura 2. poloviny 20. století
Trauma z druhé světové války v sobě nese naše společnost dodnes. Mezi literárními reakcemi na válku u východních a západních spisovatelů byl podstatný rozdíl.
U východních převažoval silný patos. Pohled na válku byl politicky uvědomělý, hrdinové byli viděni černobíle, válečná vyprávění se soustředila na vrcholné scény.
Západ vnesl nový pohled ve formě střízlivého a nepatetického líčení válečných scén. To se ukázalo daleko působivější, neboť hrdinové nejednou ukázali i své nejnižší živočišné pudy. Autoři představili člověka degradovaného z hrůz války i jeho otřesenou psychiku.
Vznikly rovněž ostře satirické či jen humoristické válečné romány, jež neútočily jen směrem k nepříteli, ale také do vlastních řad.
V literatuře se také odráží poválečný neklid. Léta napětí mezi Západem a Východem prakticky až do pádu „železné opony“, stejně tak problémy lidstva jako např. narušení životního prostředí, národnostní, rasové a náboženské boje, drogy, zločinnost, nemoci aj.
Druhá světová válka a boj proti fašismu zanechaly nadlouho svůj obraz v literatuře stejně jako první světová válka. Postupně se však vedle realistické linie začínají objevovat nové literární proudy. Byl to např. neorealismus v italské literatuře, existencialismus ve filozofickém románu, vídeňském románu a absurdním dramatu, dále pak nový román, postmoderní román aj.
existencialismus – Z latinského existentia – jsoucno, bytí nebo z francouzského existence – bytí. Filozofický a literární proud 20. století. Zdůrazňuje lidskou aktivitu, volbu sebe sama, tj. subjektivně chápanou svobodu. Člověk je to, co ze sebe udělá. Povyšuje na úroveň základních filozofických problémů stavy úzkosti o svou svobodu, starosti o své bytí, ztroskotání a viny. Zároveň absolutizuje odpovědnost člověka za běh dějin. Dá se rozdělit na náboženský a ateistický. Existencialismus se v literatuře rozvíjel především ve filozofickém románu a absurdním dramatu.
nový román – Antiromán. Vývojová tendence v próze 50. a 60. let 20. století. Především v próze francouzské. Autoři ve svých dílech odmítají tradiční postupy realistického románu 19. století s dějem a hrdiny. Soustřeďují se na detailní popis předmětů a jevů, které člověka každodenně obklopují. Kladou důraz na zachycení subjektivních reakcí na tyto podněty. Dějové konflikty jsou redukovány na minimum. Hrdiny zastupuje gramatické on, ona nebo bezejmenné já. Funkce vypravěče jako zprostředkovatele děje je potlačena.
postmoderní román – Od 70. do 80. let 20. století. Je zaměřen proti dosavadnímu tzv. modernímu umění. Východiskem může být i román minulosti, v němž se objevovaly esejistické vsuvky. Důraz je kladen na sebereflexi, tzn. vkládání vlastních úvah, myšlenek a pocitů. Někdy používají metodu středověkého rukopisu napsaného na pergamenu nebo papyru přes starší, ne vždy vymazaný text. Cizí texty se překrývají s vlastními autorovými. Často se využívá citací a parafrází, připomínají se díla časově starší. Ve snaze oslovit čtenáře bývá zároveň využíváno i nápadně různorodých poetik, vysoké literatury vedle triviální, brakové, dobrodružné s hrůzostrašnými příběhy apod. Dává se přednost nehrdinským činům.