VĚRA LINHARTOVÁ
VĚRA LINHARTOVÁ (1938 v Brně, od r. 1968 v Paříži)
Ve svých prózách činí epický námět nikoli obsahem vyprávění, nýbrž předmětem úvah: možnostech jako existence, o možnostech jeho reprodukce ve vyprávění. Její prózy jsou na rozhraní mezi esejem a vyprávěním, jsou výlučně subjektivní.
V letech 1957 – 1965 napsala pět z nich, Meziprůzkum nejblíž uplynulého (1964)
Prostor k rozlišení (1964), Rozprava o zdviži (1965), Přestořeč (1966), Dům daleko (1968)
Na sklonku 60. let se stalo módou experimentování s prózou. Tyto pokusy však buď byly poplatné tradicím lyrizované avantgardní prózy 30. let (Karel Eickler – Početí leguána), nebo se utápěly v literártském exhibicionismu (Rio Preisner – Kapiláry). Jen dva autory můžeme označit za hlavní protagonisty tohoto směru Věru Linhartovou a Ivana Vyskočila.
IVAN VYSKOČIL (1929)
Prózy v knížce Vždyť přece létat je snadné (1963) jsou často inspirovány hříčkami a jazykovou komikou. Jde o fantastická vyprávění a Vyskočil jimi u nás reprezentuje prózu groteskní a absurdní. Jde mu o odhalování konkrétních absurdit současného světa, neboť mnohá naše činnost zdánlivě účelná vychází z nesmyslného předpokladu, z nějaké počáteční chyby nebo omylu. Některé čerpají námět ze střední školy.
Tak např. povídka Zrádce těží z nápadu: co by se stalo, kdyby žáci vzali doslova heslo „učte se pro život“. Vznikne situace, která vyústí do žalozpěvu ředitele, v němž obviňuje žáky z nelidskosti, neboť nevyrušují, nešvindlují, dobře se učí. Tím vyvádějí z míry své učitele, zbavují je smyslu jejich existence. Nakonec pedagogové podplatí žáka Macáka (= zrádce), který přijde druhý den do školy pozdě, bez úkolu a chová se drze. Profesoři se vyhrnou ze sborovny, obsadí třídy, najdou smysl své práce a vše se vrátí do starých kolejí.
V dalších souborech povídek Kosti (1966) a Malé hry (1967) těží Vyskočil z improvizace. V souboru povídek Kosti vymyslel existenci pomocného gymnázia jako logický důsledek pomocné školy a od představy pomocného školství dochází k představě pomocného zaměstnání a pomocného světa. Tento svět je plný absurdity. Pomocnost představuje neodbornost, nekvalifikovanost, předstírání něčeho, co není a zastírání toho, co je.
Jiný charakter fantazijní inspirace nalézáme v utopických, vědecko – fantastických prózách, které zaznamenaly rozkvět teprve v 60. letech a znovu o 20 let později.
