Próza od roku 1956 do počátku 70. let

Próza od roku 1956 do počátku 70. let:
XX. sjezd Komunistické strany Sovětské svazu roku 1956 přinesl kritiku kultu osobnosti Stalina a dochází k dalšímu uvolnění kulturního života. Přibližně v polovině 50. let dochází v próze k odklonu od schematismu. Bylo opuštěno schéma tzv. budovatelského románu s vnitřně pevným hrdinou a do popředí se opět dostala próza psychologická. Důležitým se stává téma mravního přerodu intelektuála a jeho myšlenkové dozrání v souladu se socialismem. Prototypem je sociálně-psychologický román Jana Otčenáška Občan Brych. Tento model přežíval v různých obměnách v české próze až do 60. let.
V polovině 50. let se také objevuje další vlna válečné prózy, která se zaměřuje jednak na myšlenkové a citové zrání generace, která dospívá v období okupace, jednak na utrpení lidí v koncentračních táborech, zvláště pak Židů.
Na počátku 60. let se seskupili kolem edice Život kolem nás mladí spisovatelé, představující novou vlnu mladé české prózy. Autoři tohoto zaměření se vyznačovali touhou psát bez zjednodušování a idealizace, touhou psát pravdivě o lidech své doby. Nenahlíželi na člověka jako na kolečko výrobního procesu, ale jako na jedinečnou lidskou osobnost se všemi krizemi a rozpory ve vzájemných vztazích. Odmítají žánr románu a dávají přednost malým formám jako je povídka, novela či črta, které umožňovaly hlubší sondu do úzce vymezeného látkového okruhu. V těchto letech nastává rozkvět životopisného románu. V něm stále více zůstává v pozadí dějinná zákonitost a do popředí se dostává jedinečný lidský osud.
V průběhu 60. let se stává jedním z hlavních námětů v próze srážka ideálů s realitou, vedoucí až ke ztrátě smyslu života. Všední život jako by pozbýval smyslu a měnil se v mechanický stereotyp, připomínající hmyzí hemžení.
Na sklonku 60. let se stalo módou experimentování s prózou. Jeden ze zdrojů inspirace nacházíme v utopických a vědecko-fantastických prózách, které zaznamenaly rozkvět v 60. letech.
V polovině 60. let se začíná rozvíjet tzv. pábitelská linie, u jejíhož zrodu stojí Bohumil Hrabal. Oslavuje obyčejné lidi, nacházející se na okraji společnosti. Tato linie přetrvávala i v pozdějších letech v dílech některých dalších autorů.
Próza v 70. a 80. letech:
Po roce 1968 existuje v literatuře nepřirozená situace. Literatura se dělí na oficiální, samizdatovou a exilovou. Samizdatová literatura vycházela tajně a šířila se ve strojopisných opisech. Exilová literatura vycházela v zahraničí zásluhou exilových nakladatelství a byla u nás zakázána.
Už po únoru 1948 vznikla v emigraci řada edicí, v nichž publikovali významní autoři. Patří mezi ně např. Jan Čep, Egon Hostovský, František Listopad aj. K nejvýznamnějším patří Nakladatelství 68 (Sixty-Eight Publishers), které koncem roku 1971 založili v kanadském Torontu manželé Škvorečtí. Vydávali zde vzpomínkové knihy, beletrii a literárně-kritické a literárně-historické práce.
První edice domácího samizdatu začaly vznikat na různých místech takřka od počátku 70. let. K nejznámějším se od roku 1972 řadí edice Petlice založená Ludvíkem Vaculíkem. Manželé Havlovi zaměřili svou edici Expedice na esejistiku, politologii a filozofii. Od roku 1978 fungovala edice Popelnice, která vydávala undergroundová díla. Dvorní edicí Bohumila Hrabala se od poloviny 80. let stala Pražská imaginace.
Vycházely také samizdatové a exilové časopisy. Ze známějších to byly např. Vokno, Revolver revue a Svědectví, které vydával Pavel Tigrid v Paříži.
Mladí autoři z počátku 80. let se stylizují do role „mladých starců“. Vyjadřují bezradnost a ztrátu perspektiv. Objevují se útěky od nepřijatelného světa rodičů do přírody a na venkov.
V 70. a 80. letech v oficiální próze chybí významný román. Krize prózy se projevila zejména u autorů, kteří se sice v počátcích projevili jako talentovaní, ale časem si vytvořili schémata, která jen málo obměňovali. Snažili se zaujmout erotickou pikantností a žoviálním humorem. Sem můžeme zařadit např. Jiřího Švejdu, Jana Kostrhuna aj.
Próza po listopadu 1989:
Po listopadu 1989 se začíná formovat nová tvář naší literatury. Dosavadní tři proudy se slévají. Vzniká mnoho nových nakladatelství, která se hlavně na počátku 90. let předháněla ve vydávání dříve zakázaných titulů. Počáteční čtenářský zájem o tyto knihy však poměrně brzy opadl. Literární záplavu zprostředkovanou vydavateli nestačili absorbovat ani literární kritici a historici.
Jednou z nejvýraznějších tendencí české literatury 90. let je konjunktura memoárové a deníkové literatury. Za hlavní příčinu lze považovat potřebu zejména disidentských a exilových tvůrců konfrontovat osobní zkušenost s normalizačním viděním a interpretací skutečnosti.
V tomto období se v literatuře rozvíjí fantaskní a historická próza, rodové ságy a kroniky, feministické prózy a knihy o ženách a pro ženy. Rozvíjí se také sci-fi a fantasy literatura a reflexivní prózy, často s motivem cesty. Dochází k detabuizaci erotiky a ke komercionalizaci literatury.