Začátky avantgardního divadla

Začátky avantgardního divadla spadají do roku 1925, kdy skupina pražských konzervatoristů z dramatického oddělení inscenovala po svém pojatou starou Moliérovu frašku Cirkus Dandin. Orientovali se na hry futuristů, dadaistů a poetistů (G. Apollinaire –
– Prsy Tiréziovy, Alfred Jarry – Král Ubu, Jean Cocteau – Orfeus, V. Nezval – Depeše na kolečkách, Marinetti, Breton a další).
Režisér Jiří Frejka pokřtil novou scénu na Osvobozené divadlo, a to se stalo r. 1926 součástí a dramatickou odbočkou Devětsilu. Počátkem r. 1927 se Osvobozené divadlo přestěhovalo na Malou Stranu do sálu Umělecké besedy a tam se rozdvojilo. Skupina v čele s J. Frejkou a E. F. Burianem si založila scénu Dada.
V témže roce vystoupil v Osvobozeném divadle se svými klavírními improvizacemi Jaroslav Ježek (1906 – 1942) a Jiří Voskovec (1905 – 1981) a Jan Werich (1905 – 1980) uspořádali zdařilé studentské představení Vest Pocket Revue. Čtvrtou velkou osobností se stal Jindřich Honzl (1894 – 1956), nejen vynikající režisér, ale rovněž teoretik avantgardního divadla, který režíroval všechny hry Osvobozeného divadla (až na krátkou brněnskou epizodu z přelomu 20. a 30. let).
Osvobozené divadlo sídlilo většinou ve Vodičkově ulici U Nováků, kde také v listopadu 1938 jeho činnost ukončil úřední zákaz.
Do roku 1931 rozvíjeli V+W své pojetí divadla jako dadaistické a lyrizované frašky už se svým typickým slovním humorem v dialozích a v písňových textech, ale ještě jednoznačně společensky a politicky nevyostřenými (hry Premiéra skafandr, Fata morgána, Sever proti Jihu, Golem). Měli blízko k poetismu.
Jakmile se začal aktivizovat k výbojům italský fašismus a objevila se reálná hrozba Hitlerova Německa, Osvobozené divadlo nastoupilo jasný kurz politické revue (hra Caesar, 1932). Přišla série slavných komedií z let 1932 – 1938: Svět za mřížemi, Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Nebe na zemi, Rub a líc, Těžká Barbora, Pěst na oko. V nich se proměnili v typy dvou lidových kumpánů, kteří v různých podobách procházejí historií a současností světa a glosují jeho nešvary, omyly a nesrovnalosti a zároveň usilují o jeho lidštější tvář.
V tomto období divadlo navazuje na staroitalskou commedii dell´arte, na tradici amerických filmových grotesek, na humor proslulých filmových komiků a získává tak svou vyhraněnou tvář. Některými rysy předešlo tzv. absurdní divadlo.
Oblíbené byly tzv. forbíny, tj. dialogy V+W před oponou na aktuální témata. Pokaždé trochu jiné, obohacené často o nová vymyšlená slova.