Jean-Paul Sartre (1905 – 1980)
Jean-Paul Sartre (1905 – 1980) (vysl. žan pol sartr)
francouzský spisovatel a filozof, pův. povoláním středoškolský profesor
V poválečné vlně existencialismu vystupoval jako jeho hlavní představitel.
Jeho filozofie spočívala v tvrzení, že člověk je „svým vlastním svobodným projektem“, je „odsouzen k svobodě“; jedinec zodpovídá za celé lidstvo.
Literárně ztvárnil svou filozofii např. v románu Nevolnost, v povídce Zeď, dále v dramatech Mouchy, Počestná děvka, Špinavé ruce aj.
Samuel Beckett (1906 – 1989) /vysl. semjuel bekit/
dramatik, prozaik a básník irského původu; žil ve Francii a psal francouzsky
Jeho prózu ovlivnil J. Joyce, po válce se stal průkopníkem absurdního dramatu.
hra Čekání na Godota: hra je o dvou jednáních, bez děje a dramatické stavby „tradičního divadla“. Dekoraci tvoří jeden strom, venkovská cesta na opuštěném místě, kde se setkávají dva blíže neurčení tuláci Estragon a Vladimír. Vedou chaotický dialog, z něhož vyplývá jen to, že chtějí čekat na Godota, který má rozhodnout o jejich dalším životě. Není zřejmé, kde a kdy na něho mají čekat, kdo je Godot a co pro ně může udělat. Během rozhovoru přichází dvojice Pozzo a Lucky. Pozzo je pán ztělesňující vychloubačnost, brutalitu až sadismus, vede na šňůře otroka Luckyho, který je naopak zcela poníženou bytostí.
Druhé jednání (nazítří, stejná hodina, stejné místo) je vlastně opakováním prvního jednání jen s tím rozdílem, že Pozzo je osleplý, tedy závislý na tulácích a Luckym. Ke konci každého
jednání se objevuje chlapec a oznamuje, že pan Godot dnes nepřijde, ale že se určitě dostaví
zítra. Atmosféru všeobecné nejistoty a monotónní existence umocňuje například hromadění synonym a opakování otázek (např. dialog mezi Estragonem a Vladimírem). Volba jmen naznačuje snahu o univerzální postižení lidského údělu (Estragon – franc., Vladimír – slovanské, Pozzo – ital. Lucky – angl.), podobně jako Godot znamená v angličtině Bůh.
Citát: „Ano, v tomto nesmírném zmatku je jen jedna věc jasná: Čekáme na příchod Godota.“
Postmoderní román – od 70. – 80. let 20. století, je v podstatě zaměřen proti dosavadnímu tzv. modernímu umění. Východiskem může být i román minulosti, v němž se objevovaly esejistické vsuvky (např. L. N. Tolstoj, Balzac, Hugo, Zola, Flaubert aj.). Důraz je kladen na sebereflexi (vkládání vlastních úvah, myšlenek, pocitů). Někdy používají metodu středověkého rukopisu napsaného na pergamenu nebo papyru přes starší, ne vždy vymazaný text – cizí texty se překrývají s vlastními autorovými. Často se využívá citací, parafrází, připomínají se díla časově starší; dokumenty, mýtické pasáže, stylová mnohost apod. Ve snaze oslovit čtenáře bývá zároveň využíváno i nápadně různorodých poetik – vysoké literatury vedle triviální, brakové, dobrodružné s hrůzostrašnými příběhy apod. Dává se přednost nehrdinským činům. K předním představitelům postmoderního románu patří Umberto Eco, Milan Kundera se svými romány Nesnesitelná lehkost bytí nebo Nesmrtelnost, v americké literatuře např. Truman Capote.
Umberto Eco (1932 – ) /vysl. eko/
italský prozaik, patří k předním představitelům postmodernismu; romány píše od 80. let 20. stol.
román Jméno růže (1980): působí jako historická detektivka; děj se odehrává ve 14. století. Stařičký mnich Adso sepisuje události, které zažil jako osmnáctiletý novic v nejmenovaném hornoitalském benediktinském opatství. Román má „hybridní“ tvar – je složen z množství žánrů: traktát, proroctví, vidění, citáty z bible, předstíraný kronikářský zápis apod. Je jakousi knihou o knihách, další znak postmoderního románu. Mnich Adso spolu se svým mistrem, učeným františkánem, narazili při řešení teologických sporů na sérii záhadných vražd mnichů, k nimž docházelo den po dni. Pátraní je přivedlo do opatské knihovny, která měla podobu labyrintu. Klíčem k řešení se stane tajemný rukopis, který se v knihovně ukrývá. Tento Aristotelův spis pojednávající o smíchu považoval za nebezpečnou výzvu k pravdivému poznání slepý knihovník. Ukázalo se, že on byl strůjcem všech zločinů, napustil manuskript jedem. Při požáru knihovny zahyne on i opat a požár se rozšíří na celé opatství. Příběh o hledání pravdy tak končí. Složitá cesta za poznáním nikdy nekončí.
