6. Slovní druhy a principy jejich třídění

– 3 kritéria třídění:
1) sémantické hledisko – věcný význam slova
a) slova plnovýznamová – význam věcný i gramatický (věcný získávají až ve spojení s jiným slovem; podstatná jména, přídavná jména, slovesa, příslovce, citoslovce)
b) slova neplnovýznamová – pouze význam gramatický (předložky, částice, spojky + některá slovesa – sponové být)

2) morfologické hledisko – tvarosloví
a) slova ohebná – skloňování (substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky), časování (slovesa)
b) slova neohebná – příslovce, předložka, spojky, částice, citoslovce

3) syntaktické = skladebné – syntaktické funkce slova ve větě
a) jsou větným členem (význam věcný a syntaktický) – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce
b) nejsou větným členem (věcný a gramatický význam jen ve spojení s jinými slovy) – předložky, spojky, částice, citoslovce

• podstatná jména = substantiva
– názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, vztahů
– ohebná, skloňují se
– ve větě podmět nebo předmět
– určujeme: pád, číslo, rod, vzor (popř. životnost)
– druhy:
a) konkrétní (pes, dům)
b) abstraktní (mladost, chudoba, vztah)

a) obecná (dívka, pes, město)
b) vlastní (Afrika, Praha, Česko)

a) pomnožná (brýle, dveře)
b) hromadná (nádobí, mládež, loďstvo)
c) látková (písek, žito, mák, voda)

• přídavná jména = adjektiva
– pojmenovávají vlastnosti podstatných jmen, upřesňují nebo vymezují jejich význam
– ohebná, skloňují se
– ve větě přívlastek shodný (velká radost), doplněk (Eva seděla zamyšlena), jmenná část přísudku (bratr je zdráv i zdravý) i podmět (sytý hladovému nevěří)
– jakostní adjektiva lze stupňovat
– určujeme: pád, číslo, rod, vzor
– druhy:
a) tvrdá – vzor mladý (černý, vysoký, věrný)
b) měkká – vzor jarní (cizí, údolní)
c) přivlastňovací – vzor matčin, otcův, vyjadřují přináležitost k určité konkrétní osobě (Janův, pánův, ženin, matčin) nebo k určitému druhu substance (psí, kuřecí, holubí)

• zájmena = pronomina
– sama nic neoznačují, ale zastupují podstatná jména a přídavná jména ve větě nebo věc naznačují nebo na ni odkazují
– ohebná, skloňují se
– ve větě podmět, předmět, doplněk, přívlastek
– druhy:
a) osobní (já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona + zvratné si, se)
b) přivlastňovací (můj, tvůj, jeho, její, jejich, náš, váš + zvratné svůj)
c) ukazovací (ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám + složené podoby jako tamten, takovýto aj.)
d) tázací (kdo, co, jaký, který, čí + hovorové copak, kdopak, zesílené cože, kdože)
e) vztažná (kdo, co, jaký, který, čí, jenž + kdož, což, jakýž, kterýž, jehož, jejíž, jejichž)
f) neurčitá (někdo, něco, nějaký…, leccos, leckterý…, ledakdo, málokdo, kdekdo…, kdos, cosi, kdokoli(v)…, každý, všechen, veškerý, mnohý)
g) záporná (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný)

• číslovky = numeralia
– vyjadřují množství, počet, pořadí
– ohebné, skloňují se
– druhy:
a) určité (jeden, třetí, sto)
b) neurčité (několik, mnoho)

a) základní (kolik? Jeden, dva, oba, pět set, sedm osmin, jeden a půl, několik)
b) řadové (kolikátý? dvacátý první, stý, tisící, několikátý + poprvé)
c) druhové (kolikerý? kolikero? dvojí, sterý, několikerý, dvoje, troje)
d) násobné (kolikrát? kolikanásobně? kolikanásobný? třikrát, mnohokrát, jednoduchý, dvojnásobný)
e) podílné (po kolika? po jednom, dva a dva)

• slovesa = verba
– vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu
– ohebná, časují se
– ve větě přísudek, podmět, předmět, přívlastek
– určujeme: osobu, číslo, způsob, čas, rod, vid, třídu, vzor
– druhy:
a) plnovýznamová (vařit, spát, zpívat)
b) pomocná
– způsobová = modální (chtít, mít (povinnost), moci, muset, smět)
– fázová (začít, přestat, skončit, zůstat)
c) sponová (být, bývat, stát, stávat se)
e) zvratná (bát se, bít se, umývat se)

– slovesné třídy:
I. nese, bere (tvrdé vzory), maže (měkký vzor), peče, umře (smíšené vzory)
II. tiskne, mine, začne
III. kryje, kupuje
IV. prosí, trpí, sází
V. dělá

• příslovce = adverbia
– vyjadřují okolnosti děje nebo jeho vlastnosti
– neohebná, plnovýznamová
– ve větě příslovečné určení (odcházel pomalu), přívlastek neshodný (cesta pěšky)
– druhy:
a) místa (zde, doma, nahoru, tam)
b) času (večer, stále, tehdy, dosud)
c) způsobu (vesele, pěšky, tak)
– míry (velmi, moc, zcela, trochu, tolik)
– zřetele (politicky, váhově, početně)
d) příčiny (navzdory, proto)
– pozn.: příslovečné spřežky – nahlas, nahoře, dokola, dokonce, sbohem, zčásti, zpaměti, zticha, potom, vtom, proto, navždy, naplno, dokdy

• předložky = prepozice
– neohebné, významově nesamostatný slovní druh
– součást příslovečného určení (do vody), řidčeji předmětu (s přáteli), přívlastku (váza na květiny) a doplňku (byl zvolen za starostu)
– druhy:
a) vlastní (k, v, s, z, do, při, nad…)
b) nevlastní – odvozené z jiných slov (kolem, během, kvůli, blízko, z důvodu, vlivem)

• spojky = konjunkce
– neohebné, významově nesamostatný slovní druh
– spojují věty a větné členy
– nejsou větnými členy (na rozdíl od vztažných zájmen a příslovcí)
– druhy:
a) souřadicí (parataktické) – a, i, ani, ale, však, nebo, neboť … (- vztah koordinace)
b) podřadicí (hypotaktické) – protože, že, aby, když, ač … (- vztah závislosti)

• částice = partikule
– neohebné, nejsou větným členem (výjimečně podmětem: Sálem zaznělo hlasité ano.)
– uvozují samostatné věty nebo vyjadřují různé významové a citové odstíny

• citoslovce = interjekce
– neohebné, vyjadřují city, vůli
– označují zvuky, hlasy, nálady, pocity,
– stojí samostatně, nejsou větným členem, tvoří jednočlennou větu (oddělenou čárkami)
– někdy funkce přísudku (Kočka hop na plot.) nebo podmětu (Buch buch se ozývalo zvenčí.)