7. Zvuková stránka jazyka

ČESKÉ HLÁSKY
– fonetika – zkoumá zvukovou stránku jazyka, tvoření a charakter výsledného zvuku
– fonologie – zkoumá funkční platnost fónických jednotek v určitém jazyce, o významotvornosti hlásek (pere, bere)
– ortoepie – stanoví pravidla spisovné výslovnosti

– hláska – základní stavební prvek řeči, zaznamenává se písmeny (literami)
– fonémy – zvukové prvky schopné rozlišit význam slov (zabývá se jimi fonologie; v češtině 36, tj. 10 samohlásek, 25 souhlásek, 1 dvojhláska)

– soustava českých hlásek:
a) samohlásky (vokály): 10 fonémů – 14 grafémů (a, á, e, é, ě, i, í, o, ó, u, ů, ú, y, ý)
– podle vodorovné polohy jazyka: přední (i, í, e, é), střední (a, á), zadní (o, ó, u, ú)
– podle svislé polohy: vysoké = zavřené (i, í, u, ú), středové = polozavřené (e, é, o, ó), nízké = otevřené (a, á)
– dvojhláska (diftong) – spojení dvou samohlásek v jedné slabice: ou (louka) + au, eu ve slovech cizího původu nebo v citoslovcích

b) souhlásky (konsonanty): 25 (b, c, č, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž; v přejat. slovech q, x, w)
– podle činnosti hlasivek se souhlásky dělí na znělé a neznělé (samohlásky jsou znělé)

párové: znělé b v d ď z ž g h
neznělé p f t ť s š k ch
nepárové: znělé m n ň j l r ř
neznělé c č

hláska ch se označuje spojením 2 písmen (spřežka)
varianty c: neznělá celý – znělá leckdy
varianty č: neznělá často – znělá léčba
varianty ř: neznělá třít, keř – znělá dřít
– souhláskou je i tzv. ráz, označuje se apostrofem (k´Aničce – kaničce, s´okolím – sokolím)
– z hlediska pravopisu se souhlásky dělí na měkké, tvrdé a obojetné
měkké ž š č ř c j ď ť ň
tvrdé h ch k r d t n
obojetné b f l m p s v z

– slabika (sylaba): nejmenší jednotka řeči, vyslovuje se jedním nárazem výdechového proudu; tvořena nejčastěji souhláskou a samohláskou (po-le), dvojhláskou (mou-ka), slabikotvorným r, l (vl-na, pr-ší), výjimečně m (o-sm), s, š (pst, pšt)
– slabika otevřená (končí samohláskou)
– slabika zavřená (končí souhláskou)

HLAVNÍ ZÁSADY SPISOVNÉ VÝSLOVNOSTI
– ortoepie – pravidla spisovné výslovnosti
– ortofonie – věda o správné artikulaci hlásek
– logopedie – zabývá se nápravami vad výslovnosti

– mezi psanou a mluvenou podobou jsou rozdíly (kůra-kúra, objeď-oběť, mě-mně, mít povinnost-mýt nádobí)

• výslovnostní styly:
a) zvlášť pečlivá – slavnostní projev, přednes
b) neutrální = základní – ve veřejných projevech, v televizi, ve škole
c) hovorová, běžná – v soukromých projevech – zjednodušování souhl. skupin (dětstvíÞděctví)
d) nespisovná – nepečlivá artikulace, zjednodušování (švestkaÞšveska)

• výslovnost samohlásek:
a) zachovávat délku samohlásek (zelí-zélí, vzadu-vzádu, říkám-řikám)
b) zachovávat kvalitu hlásek (nedám, ne mezi a a e)
c) dvě stejné hlásky vedle sebe vyslovit nesplývavě (modrooký, samoobsluha)

• výslovnost souhlásek:
a) asimilace = spodoba znělosti – přizpůsobení 1 hlásky druhé ve znělosti, většinou o výslovnosti celé skupiny rozhoduje poslední hláska
– neznělá + znělá – celá znělá (sbírat [zbírat], prosba [prozba])
– znělá + neznělá – celé neznělá (zkouška [skouška], loďka [loťka])
– výjimku tvoří hláska v (svolat ´ zvolat)
– sh – dvojí výslovnost ([schoda] v Čechách, [zhoda] na Moravě)
b) neutralizace znělosti koncových souhlásek – na konci slova se znělá vysloví nezněle
– had [hat], kov [kof], dub [dup]
– u předložek – podle počátku dalšího slova ([bezbot] ´ [besčepice])
c) ráz má na předcházející souhlásku vliv jako neznělá
– v okně [f´okňe], z oblohy [s´oblohy]
d) splývavá výslovnost stejných souhlásek
– měkký [mňekí], činnost [činost], vyšší [viší]
– někdy výjimky: podaný ´ poddaný
e) tvary slovesa jsem – bez j:
– jsem [sem], jsi [si] …
f) pečlivá výslovnost všech souhláskových skupin
– hřbitov, tkanička, lžíce …

• slovní přízvuk = akcent:
= zesílení hlasu na některé slabice
– v češtině pevný; hlavní na 1. slabice (škola), vedlejší na dalších lichých slabikách (nevýhodný)
a) slova s předložkou: na zemi, mezi stromy, kolem domů
b) příklonky = krátká slova ve větě, na kterých není přízvuk, připojují se k předcházejícímu slovu, na kterém je hlavní přízvuk
– Dej mi tužku. Smál se nahlas.
c) předklonky = tvoří zvukovou jednotku s následujícím přízvučným slovem
– pan Novák, otec a matka, I já tam půjdu. Jak můžeš lhát!

ZVUKOVÁ PODOBA VĚTY
– frázování – dělení věty pauzami na větné úseky (kóla)
– větný přízvuk = přízvuk na slově, které chceme ve větě zdůraznit
a) v oznamovací větě na konci (jádro) – objektivní slovosled (V Þ J); Přijde určitě včas.
b) subjektivní slovosled (J Þ V) – přízvuk na prvním slově; I my si chceme odpočinout.
– má vliv na význam sdělení:
Půjčím Evě tu knihu. (ne dám)
Půjčím Evě tu knihu. (nikomu jinému)
Půjčím Evě tu knihu. (ne jinou)
Půjčím Evě tu knihu. (ne časopis)
– melodie ve větě:
a) klesavá – věty oznamovací, žádací, otázky doplňovací
b) stoupavá nebo stoupavě klesavá – v otázkách zjišťovacích a ve větách s poměrem vylučovacím