INDOEVROPSKÉ JAZYKY (jazyková rodina)
– slovanské jazyky (jazyková větev), praslovanština
– a) západoslovanské – čeština, slovenština, polština, lužická srbština horní a dolní
(Německo), polabština (dnes v názvech řek, hor…)
– b) východoslovanské – ruština, ukrajinština, běloruština, rusínština (od 90.let)
– c) jihoslovanské – slovinština, srbština, chorvatština, bulharština, makedonština,
staroslověnština
VÝVOJ SPISOVNÉ ČEŠTINY
– praslovanština – klasická – 400 – 800 n.l.
– pozdní – 800 – 1000 n.l.
– Velkomoravský kníže Rastislav -> byzantský císař Michal III., r. 863, Konstantin a Metoděj -> staroslověnština (psaná)
– Hlaholice – 1. slovanské písmo, Konstantin, malá řecká abeceda (mše,motlitby,Bible–K+M)
– Cyrilice – žáci, na území východním a jižním, velká řecká abeceda; zjednodušena hlaholice
– Čeština – pol. 9. st., jen mluvená
– Latina – po zániku Velkomoravské říše, r. 906, bohoslužby a psané texty
– Bohemika – české místní názvy (v latinském textu), vlastní jména, termíny
– Glosy – české překlady slov nebo částí textu ( v latinském textu)
– 1. česká věta – poč. 13. st., připsána do latinské zakládací listiny kapituly litoměřické z 1057
– kolem 1300 – vznik a rozvoj české literatury (poezie duchovní i světská, próza umělecká i odborná)
