Vladimír Holan (1905 – 1980)

Vladimír Holan (1905 – 1980)
Narodil se v Praze, později se rodina přestěhovala do Bělé pod Bezdězem. Měl tři sourozence. Vystudoval gymnázium v Praze, na které neměl příliš pěkné vzpomínky: „Nerad vzpomínám na to, čím nás tam krmili…všechno jim bylo tak přímočaré, jasné. Byla to hrůza!“
Ještě před maturitou mu J. Hora otiskl verše v Rudém právu. Zpočátku Holan pracoval jako úředník penzijního ústavu, ale ze zdravotních důvodů musel zaměstnání nechat, poté redigoval časopis divadla E. F. Buriana, od roku 1940 se věnoval vlastní tvorbě a překládání. V 50. letech nesměl svá díla vydávat. Přátelil se s Josefem Horou a Františkem Halasem.
Jazyk jeho díla – tvoří rád neologismy (nicobod, závěcnost, sebekrev,…), ale také vnucuje slovům nový význam. Záměrně vedle sebe řadí jak archaismy, poetismy, odborné termíny, tak také vulgarismy. Rozrušuje a deformuje slovesné vazby. Tím chce naznačit, že běžné jazykové prostředky nedostačují k postižení složitých protikladných dějů, které probíhají ve světě, člověku a mezilidských vztazích.
Jeho básně mají hluboký filozofický podtext, vyžadují spolupráci posluchače. Skutečnost není popisována přímo, ale Holan vybízí čtenáře, aby spolupracoval svým myšlením. Touží proniknout k samé podstatě skutečnosti a vyslovit ji v celé její neuchopitelnosti a rozporuplnosti.V jeho básních je všudypřítomná podvojnost vyjádření, neustále vedle sebe staví dobro a zlo, život a smrt… Protože ví, že na mnoho otázek a problémů nelze nalézt odpověď, ponechává je otevřené, čímž čtenáře provokuje k zamyšlení.
– poválečná tvorba:
Dík Sovětskému svazu (1945) – básnická sbírka, ve které vyjadřuje upřímnou radost z osvobození.
Rudoarmějci (1947) – epické básně – příběhy prostých ruských vojáků psané volným veršem. Do básní jsou přidávané i různé útržky rozhovorů. Holan v ruských vojácích viděl nositele dobra – naše osvoboditele, přitom je nijak neheroizuje. Obě tyto sbírky byly zahrnuty do souboru Dokument.
V 50. létech zjistil, že komunismus není pro lidi spásou, ale zavírá je do vězení, a oficiálně vystoupil proti režimu. Díky tomu nemohl publikovat a jeho sbírky z 50. let byly vydány až po uvolnění v létech šedesátých.
Příběhy (1963) – sbírka smutných epických básnických skladeb = příběhů prostých lidí (starců, dívek, matek, dětí), které jsou svědectvím o nevyzpytatelné paradoxní tragice lidského údělu, např. b. Óda na radost – pojednává o tragické smrti krásné dívky Lucie, která omylem rozbila petrolejovou lampu a sama uhořela.
Mozartiana (1963) – verše oslavující skladatelovu genialitu. Jedná se o rozšíření veršů věnovaných Mozartovi za války.
Trialog (1964) má tři oddíly: Chór, Víno, Zeď – jedná se o převážně rýmované básně, jejichž častým pojícím motivem je dialog (otázky, přímá řeč).
Noc s Hamletem (1964) – dialog básníka s Hamletem o tragickém osudu člověka, o smyslu bytí, o poslání básníka, dobru a zlu, lásce, nenávisti, štěstí a neštěstí. Zamýšlí se také nad tím, že pro lidstvo neexistuje pevný bod, od kterého by se mohlo odvíjet naše poznání. V díle vystupují hrdinové z různých dob a rozmlouvají spolu. Na Noc s Hamletem tematicky navazuje Noc s Ofélií, kterou básník nedokončil.
Na sotnách (1967), Asklépiovi kohouta (1970), Předposlední a Sbohem? (1982) – poslední sbírky veršů s různou tematikou, jejich společným motivem je zamyšlení se nad smyslem života. Nejedná se zde již o epické vypravování, proti mnohosti slov stojí maximálně sevřený tvar, zámlka, náznak, vedoucí často až k nesrozumitelnosti. Autor klade důraz na nevyřčené, nedořečené, na němotu, mlčení ticho. Ve sbírce Na sotnách (= na márách) se Holan často obrací k Bohu, používá biblických motivů a citací z Bible. Předposlední a Sbohem? vyšly souborně jako pátý svazek sebraných spisů – Propast propasti.
Holanovým oblíbeným básníkem byl K. H. Mácha – během let vytvořil mnoho básní s máchovskými motivy, jejich výběr můžeme nalézt v tematicky uspořádaném výboru Smrt a sen a slovo s podtitulem Z Máchova kraje (kde Holan v dětství bydlel – Bělá pod Bezdězem).
Byl také výborným překladatelem R. M. Rilkeho, Ch. Baudelaira, A. Mickiewicze…