PRVNÍ ETAPA NÁRODNÍHO OBROZENÍ

PRVNÍ ETAPA NÁRODNÍHO OBROZENÍ
(asi 80. léta 18. stol.- poč. 19. stol.)
Počáteční období národního obrození se označuje jako obranné. Bezprostředním cílem bylo zachování samotné existence českého jazyka; možnosti, že by mohl ještě plnit všechny své funkce, mnozí představitelé první generace ani nevěřili.
Myšlenkový život dané etapy se nesl ve znamení osvícenství, v literatuře se uplatňoval klasicismus. Obrození neprobíhalo jako spontánní proces, ale bylo podníceno a usměrňováno působením skupiny náhodně uvědomělých intelektuálů (soukromých badatelů, kněží apod.). Většina jejich aktivit se uskutečňovala ve městech, pro která bylo typické slabé zastoupení domácí šlechty a česky mluvícího měšťanstva.

Jazykový charakter NO souvisel s prvořadým úkolem obrození – udržet pozice češtiny jako živého jazyka a zrovnoprávnit ji s němčinou ve všech oblastech veřejného života. Tento fakt vysvětluje potřebu obrozeneckých obran, dokazujících kvality češtiny ve srovnání s jinými jazyky. Roku 1775 byl vydán latinský text Balbínovy tzv. Rozpravy na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (1672-1673), jenž se do té doby nacházel v rukopise. Ačkoliv byl náklad vzápětí zabaven, tato kniha motivovala vznik několika dalších obran, např. Obrany jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům od Karla Ignáce Tháma.
Přitom patřili čeští vlastenci většinou k bilingvním mluvčím a němčina jim byla v každodenním dorozumívání bližší než čeština, jíž se museli pracně učit. K jazykové problematice se vztahuje obrozenecký purismus usilující o náhradu všech cizích výrazů slovy domácími.
Jazykovým bádáním se zabýval i nejvýznamnější představitel této fáze obrození – Josef Dobrovský. Proslavil se především jako filolog – zakladatel slavistiky – byl mj. tvůrcem novodobého pojetí českých literárních dějin. Jeho dílo je dodnes inspirativní.
Pocházel z Ďarmot u Rábu (dnešního Györu [ďér] v Maďarsku), z rodiny dragounského strážmistra Doubravského (jméno Dobrovský vzniklo chybným zápisem do matriky). Dětství však již prožil v Čechách, kam se jeho otec po odchodu z vojska navrátil. Dobrovský se naučil česky až za gymnaziálních studií. Po nich absolvoval bohosloví v Praze, působil jako vychovatel u hrabat Nosticů a krátce také jako ředitel generálního kněžského semináře. Od r. 1790 žil v Praze jako soukromý učenec. Za svého života podnikl mnoho studijních cest (nejvýznamnější z nich do Švédska – kam byly za třicetileté války z českých zemí odvezeny cenné literární památky, a Ruska). Při jedné z nich zemřel, a to v Brně, kde je rovněž pochován.
Ve svých filologických dílech Dobrovský usiloval zejména o upevnění spisovné normy, i když pochyboval o tom, že by čeština mohla plnit funkce jazyka vědy a náročné literatury. Napsal Zevrubnou mluvnici jazyka českého (německy) a pracoval na dvojdílném Německo-českém slovníku.
Své slavistické výzkumy shrnul v latinsky napsané mluvnici staroslověnštiny.
Nemenší pozornost Dobrovský věnoval literární historii. Literární vývoj hodnotil z hlediska uplatnění a funkce jazyka. Proto spatřoval novou epochu dějin české kultury v husitství a vrchol české literatury v době Veleslavínově. Tento názor jasně formuloval ve svém základním díle Dějiny české řeči a literatury (německy).
Pro rozvíjející se české básnictví doporučoval využívat přízvučné prozódie, jejíž pravidla stanovil.