DRUHÁ ETAPA NÁRODNÍHO OBROZENÍ

DRUHÁ ETAPA NÁRODNÍHO OBROZENÍ
(asi poč. 19. stol.- konec 20. let 19. stol.)
Na rozdíl od generace Dobrovského, jejíž aktivity měly obranný charakter, si generace Jungmannova klade cíle podstatně vyšší. Usiluje o rovnoprávné začlenění české kultury a vědy do evropského kontextu. Ve srovnání s první fází obrození má v této době národní hnutí již širší základnu. Typickými rysy této etapy je snaha o dohánění kulturní Evropy, slovanská myšlenka, vyhraněně národní charakter tvorby a mnohostrannost obrozenců.
„Dohánění Evropy“ se projevilo zvýrazněnou rolí překladů, zpřístupňujících českému čtenáři vrcholné projevy světové literatury a zároveň dokazujících, že čeština je schopná i tato náročná díla zprostředkovat. Slovanská myšlenka se vztahovala k Herderovu učení o nadcházejícím významném poslání slovanských národů ve vývoji lidstva. Mnozí z našich obrozenců (např. Václav Hanka, Jan Kollár) šířili myšlenku všeslovanské vzájemnosti. Rozvíjeli dokonce představu o jednotné slovanské říši pod vedením Ruska.
Vyhraněně národní charakter tvorby vycházel z přetrvávajícího stavu ohrožení česky psané literatury (a národní kultury vůbec), a proto byla v řadě děl zvýrazněna obranná proti německá idea. Souvisela také s proměnou v pojetí vlastenectví od zemského k jazykovému. Zemsky (teritoriálně) chápané vlastenectví zahrnovalo česky i německy mluvící domácí obyvatelstvo. Z hlediska jazykového vlastenectví byl Čechem pouze ten, kdo mluvil česky.
Mnohostrannost obrozenců znamenala, že se věnovali zpravidla současně vědě i umění. Totéž platilo i pro příslušníky první etapy, na rozdíl od nich se tato generace ve větší míře prosadila v evropském kontextu.
Vůdčím uměleckým i myšlenkovým směrem doby se stává preromantismus, který proti suchému rozumářství osvícenství zdůrazňuje citové zaujetí, zájem o národní kulturu a lidovou tvorbu. Tento citový aspekt však neblaze poznamenal vědecké bádání, v němž mýtus a fantazie někdy vítězí nad realitou a proměňují je v nástroj národní ideologie.

Na podstatně vyšší úroveň bylo pozvednuto české divadelnictví. Zasloužil se o to především Václav Kliment Klicpera. Pocházel z Chlumce nad Cidlinou, vyučil se řeznictví, potom teprve studoval v Praze. Působil jako středoškolský učitel v Hradci Králové, později na Akademickém gymnáziu v Praze. Klicperovy vlastenecké aktivity byly značné, proto jako záminka pro jeho odvolání z ředitelské funkce posloužilo nepovolené vydávání studentského gymnaziálního časopisu.
Klicperova literární činnost byla mnohostranná – ve své době vzbuzovala zájem také jeho historická próza. Proslul však zvláště jako autor historických dramat a veseloher. Ty jsou dnes považovány za úspěšnější. Mezi známé veselohry se řadí Rohovín Čtverrohý, Divotvorný klobouk, Veselohra na mostě a parodie rytířské hry Hadrián z Římsů. Klicperova dramata se vyznačují vtipností, optimismem, je v nich využito zápletek se záměnou postav (tzv. kuklení).
Rohovína Čtverrohého autor musel napsat ve velmi krátké době pro výhradně mužskou ochotnickou společnost, proto se v ní neobjevují ženské role. Text je velmi zdařilý včetně rozlišení řeči postav (např. Rohovín, který se stal předmětem autorovy kritiky, užívá s oblibou parazitního slova „immediate“).
Snad nejvýznamnějším kulturním fenoménem byly Rukopisy, jejich historie začíná roku 1817, kdy filolog a spisovatel Václav Hanka ohlásil nález Rukopisu královédvorského (v kostele ve Dvoře Králové), prezentovaného jako pouhý zlomek rozsáhlejšího textu ze 13. století. Ještě před jeho zveřejněním byl do Národního muzea anonymně zaslán Rukopis zelenohorský, údajně pocházející z 10. století, nalezený na zámku Zelená hora u Nepomuku.
Rukopis královédvorský zahrnuje několik rozsáhlejších, umělecky zdařilých epických a lyrickoepických skladeb obracejících se převážně k dávné české minulosti.
Rukopis zelenohorský tvoří především zveršovaná pověst o Libušině soudu.
Tzv. Rukopisy vyvolaly v české společnosti senzaci. Nálezy vycházely vstříc preromantické zálibě v mytizaci národní minulosti, posilovaly české národní sebevědomí, neboť měly dokázat, že v domácím písemnictví existovala starobylá hrdinská epika nezasažená cizím vlivem. O původnosti Rukopisů se brzy objevily první pochybnosti, Dobrovský označil Zelenohorský rukopis ze podvrh okamžitě. Nepravost Rukopisů byla komplexně prokázána až v 80. letech 19. století. Janem Gebauerem, Jaroslavem Gollem, a T. G. Masarykem.
Za autory padělků jsou obvykle považováni již zmíněný Václav Hanka a Josef Linda. Václav Hanka působil také jako správce literárních sbírek Českého musea a zabýval se vydáváním staročeských textů. Přitom např. v legendě o sv. Prokopu dobásnil jeden ztracený list tak dokonale, že tento Hankův podvrh byl odhalen ještě později než zmíněné Rukopisy. Hanka je i autorem básnické tvorby vzniklé převážně pod vlivem lidové poezie.
Josef Linda byl především autorem prvního umělecky náročnějšího historického románu Záře nad pohanstvem. Zpracoval v něm básnickým stylem střetnutí přicházejícího křesťanství s původním pohanstvím jako konflikt knížete Václava a Boleslava. Text je výrazem preromantického idealizování minulosti i projevem dobových aktualizací, v rámci nichž se Václavovo zavraždění líčí jako nutný vlastenecký čin.