Jungmannový program

S Jungmannovým programem souviselo i dílo českého historika, politika a myslitele, kterým byl František Palacký. Jeho životní dráhu i filozofii ovlivnilo domácí prostředí (narodil se v Hodslavicích v rodině evangelického učitele), studium na evangelických školách v Trenčíně a v Prešpurku (Bratislavě).
Palackého mnohostranný talent se uplatňoval v mnoha směrech. Zpočátku se věnoval poezii. Zájem o estetiku a stavbu básnického díla odráží např. teoretická práce napsaná spolu s P. J. Šafaříkem Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie. Uvedeným textem se autoři vyslovují kriticky vůči Dobrovským doporučenému přízvučnému systému jako jedinému možnému. Za formu náročné poezie prosazují časomíru (podobný názor vyjádřil již na počátku století Jungmann). Tento typ tvorby se v básnické praxi příliš nerozšířil – v časomíře vzniklo jen několik hodnotných textů, např. předzpěv ke Kollárově Slávy dceři.
Palacký se proslavil jako autor historických spisů vyznačujících se vytříbeným stylem. Nejznámější jsou Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, které podávají naši historii od nejstarších dob až do roku 1526. Za určující prvek českých dějin Palacký považoval stýkání a potýkání českého a německého živlu (nikoliv vždy ve smyslu nepřátelské konfrontace).

Palackého blízkým přítelem byl Pavel Josef Šafařík, historik, slavista a propagátor všeslovanské myšlenky. Pocházel z rodiny evangelického kazatele, původem byl Slovák. Působil jako gymnaziální profesor v Novém Sadu v Srbsku, později žil v Praze, kde pracoval jako soukromý učenec, redaktor a cenzor, později jako ředitel Univerzitní knihovny.
Svoje první verše vydal pod titulem Tatranská múza s lýrou slovanskou, potom následovalo již zmíněné pojednání o prozódii.
Pojetí jednotného slovanského národa se odráží v literárně historickém, německy psaném díle Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích.
Mezinárodní věhlas mu zajistily Slovanské starožitnosti, v nichž se zabývá nejstaršími dějinami Slovanů až do 10. století. Cílem zmíněného vědeckého díla bylo podat důkaz, že Slované patřili k rovnocenným praobyvatelům Evropy stejně jako Řekové, Římané či Germáni.

Nejvýraznějším projevem zájmu o minulost, podníceného Herderovou filozofií dějin, je básnické dílo Jana Kollára, původem také za Slovenska. Studium na univerzitě v Jeně mělo rozhodující význam pro jeho osobní život i myšlenkový vývoj. Poznal zde svou budoucí ženu, Frideriku Wilhelminu Schmidtovou. Po studiích byl činný jako evangelický kazatel a později jako profesor archeologie.
Svou lásku k Míně (tj. k Friderice Wilhelmině) vyjádřil ve verších shrnutých do sbírky Básně, které se staly jádrem Kollárova monumentálního díla Slávy dcera, ve kterém Mína vystupuje jako zidealizovaná milenka a zároveň jako alegorická představa budoucnosti Slovanstva. Kollár postupně své životní dílo neustále rozšiřoval a doplňoval, definitivní verze obsahuje 645 (pův.150) znělek. Počínaje vydáním z r. 1832 byl již text tak zatížen narážkami a alegoriemi, že k němu Kollár dodával četné filologické a historické komentáře.
Kompoziční i ideovou osu celého díla tvoří putování básníka, provázeného Mínou a Mílkem (slovanská obdoba římského Amora) po místech významných pro dějiny Slovanů. Ta jsou symbolizována názvy řek, jež současně označují jednotlivé části celku – Sála, Labe, Dunaj, Rén, Vltava. V textu se setkávají dvě základní myšlenky – vlastenectví zosobněné postavou Míny a vidina jediné všeslovanské říše pod vedením Ruska symbolizovaného motivem dubu (panslavismus).