LITERATURA ČESKÉHO NÁRODNÍHO OBROZENÍ
6. LITERATURA ČESKÉHO NÁRODNÍHO OBROZENÍ
Počátek nové fáze společenského vývoje se datuje vládou Josefa II. Jeho reformy z r. 1781 – zrušení nevolnictví a toleranční patent (poskytující omezenou náboženskou svobodu i pro některá nekatolická vyznání) – byly projevem osvícenského absolutismu a otevřely cestu humánnějším a svobodnějším společenským poměrům. Formování jednotného, silného a centralizovaného státu, v němž pokračovali i Josefovi nástupci, s sebou současně přineslo další germanizaci českého veřejného života.
Užívání češtiny se stále více omezovalo na venkovské prostředí, jazyk se nevyvíjel, téměř neexistovala česky psaná knižní produkce. Vědomí tohoto neblahého stavu vyburcovalo česky cítící inteligenci k úsilí o změnu. Uvedené snahy podnítily vznik a rozvoj významného hnutí označovaného jako národní obrození. Pod zmíněným pojmem dnes rozumíme společenský proces vedoucí k záchraně českého jazyka a literatury a posléze k národní emancipaci. Proto se jako dovršení obrozeneckého procesu chápe revoluční rok 1848, kdy byly poprvé formulovány politické požadavky českého národa.
České národní obrození bylo výslednicí jak domácího, tak zahraničního vývoje (zde sehrálo navíc výraznou roli preromantické pojetí národa) a neprobíhalo v evropském kontextu izolovaně. Svou emancipaci prožívaly i jiné národy, i když v různých podmínkách a modifikacích. Podobné cíle mělo národní osvobození a sebeurčení např. v Maďarsku a Polsku, jinde se usilovalo o politické sjednocení – v Německu a v Itálii.
Literaturu rané fáze českého obrození členíme do dvou etap, které lze pojmenovat podle jejich hlavních představitelů jako generaci Dobrovského a Jungmannovu.
