Ostře sledované vlaky

– Ostře sledované vlaky (1964)
– filmové zpracování Jiřího Menzla získalo roku 1967 Oscara
– vyšel ze svých dvou starších textů – zejména z povídky Kain s existencionální tematikou
inspirovanou Camusovým Cizincem a povídky Fádní stanice, které přepracoval.
– u obou potlačil existencionální tematiku a příběh zakotvil do konkrétních dnů konce 2.
světové války. Bez válečného patosu Hrabal podává příběh železničářského pomocníka
Miloše Hrmy, pracujícího na malé železniční stanici Kostomlaty. Je mu 22 let, není
schopný mít milostný poměr s průvodčí Mášou a má z toho trauma, které se mu krátce
před smrtí podaří překonat. Nejen, že vyspěje tělesně, ale také občansky – odhodlá se
k hrdinskému činu – zlikviduje německý muniční vlak tím, že do něj hodí časovanou
bombu. Vzájemně se však postřelí s hlídajícím německým vojákem, který vypadne
z vlaku, a oba vedle sebe umírají při výbuchu. Dějem se prolínají i další příběhy, např.
orazítkování zadnice Zdeničky Svaté veselým výpravčím Hubičkou, které tvoří kontrast
k válečné realitě.
Srovnání Hlavního hrdiny z Kaina (bezejmenný vypravěč) a Ostře sledovaných vlaků (Miloš Hrma) – oba mají potíže s láskou a neúspěšně se pokusí o sebevraždu. Nakonec oba zemřou, zatímco Hrma zemře smysluplně, bezejmenný hrdina je náhodně zastřelen – více existencionální absurdity.
Hrabal karikuje měšťáky – např. poněmčelého Čecha radu Zedníčka.
Projevuje výbornou znalost prostředí, klade důraz na detail.
Používá převážně realistickou metodu psaní – je to souvislý děj s pevným epickým jádrem a řadou epizod.
Pracuje také se surrealistickými výjevy, např. obraz mrtvých koní, používá metafor a symbolů.
– Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965) – povídková kniha
– Postřižiny (1974s, 1976)
– novela, která je podaná očima Hrabalovy maminky (odvolává se na Flaubertův výrok
„Paní Bovaryová jsem já“), zprostředkovává dění a atmosféru v Nymburském pivovaře
počátkem 20. let – dobu převratných změn, krácení vlasů a koňských ohonů. Ustřižení
vlasů vypravěčky bylo jen jedním z mnoha živelných činů, jimiž překvapovala svého
manžela Francina, správce pivovaru. O zábavu se staral také Francinův nespoutaný bratr
Pepin (vyprávěč pábitelských historek o svých záletech s děvčaty a vojenských úspěších,
podaných jeho hanácký dialektem), který přijel na 14 dní, ale zůstal napořád.
– Slavnosti sněženek (1978)
– povídková kniha. K tomu, aby bylo povoleno vydání, musel vyjít Hrabalův smířlivý
rozhovor v Tvorbě a autor musel vynechat některé pasáže. Kvůli tomuto Hrabalovu
pokání spálilo několik mladých lidí na Karlově mostě jeho knihy.