Jakub Deml (1878 -1961)

Jakub Deml (1878 -1961)
Narodil se v Tasově jako syn nezámožného kupce a rolníka. Otec byl třikrát ženat, matku Jakub ztratil, když mu bylo jedenáct. To vše ovlivnilo jeho tvorbu. Vystudoval katolický seminář v Brně, stal se knězem. Měl časté neshody s nadřízenými – stál si za svými názory. Hodně se věnoval psaní, byl často překládán na různá místa Moravy.
Psal poezii i prózu, překládal z něm. literatury (zejm. expresionistické). Mezi jeho přátele patřili O. Březina, F. Bílek, J. Florián.
Byl ovlivněn expresionismem (pocity hrůzy, strachu, motivy smrti) a existencionalismem (osamělost, odcizení se společnosti, úzkost).
Dílo: Hrad smrti – z období, když mu byla definitivně zakázána duchovní činnost.
Jedná se o prozaické dílo prezentované jako rukopis, který někde nalezl, objevují se zde jemné lyrické vzpomínky na dětství, proniknuté hororovými prvky, prolíná se realita se snem, úzkostí a strachem. Na konci se setkává s tajemnou dámou – se smrtí, což na něj působí jako probuzení.
Dílo ilustroval Josef Váchal. Do kompozice znatelně zasáhl i Otokar Březina, kterého Deml pravidelně žádal o radu.
Moji přátelé – sbírka básní v próze. Vystupují zde rostliny – květiny a stromy, se kterými vede básník rozhovor, objevuje v nich skrytá tajemství, pravdu, moudrost, krásu, lásku i výstrahu. Psáno formou osobní zpovědi. Zamýšlení se zde nad smyslem života. Bohatství metafor.
Miriam – básně v próze, něžné, plné jasu, naplněné láskou k ženám. Volně zde zpracovává předlohu, kterou byla Píseň písní (v Koránu je Panna Marie zvána Miriam).
Domů a Rosnička – deníkové záznamy, postřehy a korespondence.
Šlépěje – deníky (26 svazků), dílo složené z různých literárních žánrů.
Zapomenuté světlo – tato kniha vznikla během několika dnů a nocí r. 1934 zdánlivě jako odpověď na dopis spisovatele B. M. Ptáčka. Ve svých spodních vrstvách ukrývá poselství hraběnce K. Sweerts – Sporkové, se kterou se sblížil po smrti nejbližší přítelkyně P. Kytlicové, ale která ho ponižujícím způsobem odmítla. Střídají se výkřiky sebetrýzně a útoky proti kritikům a odpůrcům. Neustále se zde vrací utkvělé motivy – smrt selky, k níž autor cítí náklonnost a již se marně snaží zachránit, erotika, smrt a věčnost.
Text přetváří fakta, banality, hluboké myšlenky a vize do jednolitého básnického obrazu hrůzy z osamění a utrpení lidského ducha. Sám název je podobenstvím: autor, osamělý ve svém velkém domě, ráno zjistí, že nechal na schodišti svítit žárovku; je to obraz marnosti, světla v prázdnotě.