Bohumil Hrabal

Bohumil Hrabal (1914 – 1997)
– narodil se v Brně – Židenicích, jeho otec František byl správcem a posléze ředitelem pivovaru v Nymburku. Hrabal studoval Pedagogickou fakultu a docházel také na Filozofickou fakultu. Pracoval na dráze jako telegrafista a jako výpravčí na stanici v Kostomlatech. Po válce vystudoval práva, ale jako právník se neživil, pracoval jako pojišťovací agent, dělník v kladenské Poldovce, obchodní cestující, balič ve sběrných surovinách, kulisák, od r. 63 spisovatel z povolání. Jeho největšími literárními přáteli byli J. Weil, J. Kolář, E. Bondy.
Psát začal ve třiceti letech – poesii inspirovanou poetismem a surrealismem. Jeho sbírka básní Ztracená ulička, chystaná roku 1948 do tisku, byla rozmetána (její sazba) a vydána až roku 1991.
Od 50. let psal texty, které se vymykaly oficiální literatuře tohoto období. Navazoval na absurdní grotesknost L. Klímy a Haškovu hospodskou historku.
– Skřivánek na niti – 12 povídek připravených do tisku na konci 50. let, Hrabal však po
politickém skandálu se Škvoreckého Zbabělci od vydání upustil.
Jeho prvními oficiálně vyšlými díly byly knihy povídek Perlička na dně (1963) a Pábitelé (1964). Pojednává o lidech – pábitelích, kteří vše dělají příliš zamilovaně, takže se často dostávají na hranici směšnosti. Jsou to lidé, kteří se dokáží radovat z přítomné chvíle a ve všednosti objevit krásu a zázračnost života. Lidé, kteří mají „perličku na dně duše“, přestože jejich chování i mluva je místy neuhlazená a neharmonická.
– Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964)
– jsou podány jako tok jedné nekonečné věty zachycující vychloubačné vyprávění starého
muže, který chce zaimponovat mladé a krásné dívce.