V ČESKÉ LITERATUŘE

V ČESKÉ LITERATUŘE

Karel Hynek Mácha (1810–1836)
nejvýznamnější a nejdůslednější básník českého romantismu
Básník, prozaik a výrazný malíř, uznán až po smrti, za svého života byl odsuzován, prožil krátký, ale pestrý život. Narodil se v Praze na Malé straně, zemřel v Litoměřicích. Rodina byla bohatá, postupně zchudli. Studuje práva, navštěvuje přednášky filozofie. Jeho koníčkem bylo divadlo, kde se také seznámil se svou láskou Eleonorou Šonkovou, čekala s ním dítě, musel si jí vzít. Dalším koníčkem bylo malování, maloval krajinky. Potom cestování, úletář, pěšky do Itálie, toulky Rakouskem, putoval tam kde maloval. Přesídlil do Litoměřic a tam si také založil praxi. Dostal zápal plic, umírá v den své svatby, ostatky převezeny na Slavín 1939, památník na Petříně, nemá žádné potomky, syn umírá v šesti letech.

Dílo: poezie, próza, fragmenty dramat
počáteční tvorba – německy; česky – vliv Jungmannův

první básně, např. V svět jsem vstoupil, Noc aj. vyjadřují:
odpor k poměrům doby, pocit osamělosti a pesimismu, zklamání, protiklad snu a skutečnosti, krásy a ošklivosti, života a smrti, touha po lepším světě; jedinou jistotou je země

lyrickoepická báseň Máj (1836) – vrchol tvorby, základní dílo moderní české poezie
dějiště: krajina pod Bezdězem, u Doks
prostý děj: 3 tragédie (Jarmilina, Vilémova, obecně lidská) = jen východisko k filozofickým úvahám o smyslu života  ostrá kritika tehdejší společnosti (rozvrácená rodina, citová lhostejnost, mechanické chápání spravedlnosti); slova Vilémova (= autorova) jsou obžalobou společnosti, otec zapudí svého syna Vilém, svede mu jeho milou Jarmilu. Vilém se pomstí a zabije svého otce, následuje vězení, čeká na popravu, kritizuje společnost, je popraven , závěru zvolání Hynku, Viléme Jarmilo, básník je spjat s hlavní postavou, dává Vilémovi za pravdu, Jarmila skočila do jezera.
Máj považován za špičku ( v této době ), přijat špatně.

”Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?”

1. zpěv – obraz májové přírody, motiv lásky, první tragédie
2. zpěv – znázornění času: věčnost přírody × doba do popravy zločince Viléma
3. zpěv – vrchol básně – krása přírody × lidský osud; vyznání lásky k rodné zemi (apostrofa země – poslední pozdrav vězně; země – jediná jistota – kolébka, hrob, matka, vlast); vzpomínka na dětství – nejkrásnější období života
4. zpěv (závěr) – básníkovo ztotožnění se svým hrdinou i poutníkem, který se po letech vrací na popraviště:

”Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!”
úvaha nad tragikou lidského osudu

2 intermezza:
1. půlnoční popraviště
2. obraz horské přírody

umělecké prostředky:
obraz přírody
citově podmanivý, dynamický, barvitý (kombinace pastelových barev)

”Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;”

kompoziční princip
kontrast (v rovině tematické i jazykové)
dramatický vzestup, vrchol (3. zpěv) a sestup (jako drama)

subjektivizace epiky
básníkovo ztotožnění s hrdinou

epiteta konstans (bělavé páry), ornans (růžový večer, večerní břeh)
metafory (bledá tvář lůny), personifikace (o lásce šeptal tichý mech, jezero zvučelo tajný bol)
kontrasty (život × smrt, světlo × tma)
oxymóron (zbortěné harfy tón, umřelé hvězdy svit)
metonymie (hrdliččin zval ku lásce hlas)
apostrofa země (”Ach zemi krásnou, zemi milovanou, …”)
pleonasmus (modrý blankyt)
gradace (temná noc, temnější mně nastává)