Miroslav Holub (1923)

Miroslav Holub (1923)
básník programově intelektuální poezie, esejista, překladatel, do literatury vstoupil jako příslušník generace Května (časopisecky debutoval v čas. Ohnice, pak tiskl v čas. Květen)
psal reportáže a sloupky
narodil se v Plzni v úřednické rodině, po maturitě na gymnáziu pracoval až do konce války jako dělník na dráze
po válce vystudoval medicínu, jako vědecký pracovník (imunologie) pobýval v cizině (USA, Německo)
Dílo – charakteristika Holubovy poetiky:
teoretik proudu tzv. poezie všedního dne
na jeho verších je patrné, že je vědcem a lékařem (tematika, slovník – obraznost je prostoupena odbornými termíny); chce sblížit poezii s vědou
verš je věcný, střídmý, promyšlená kompozice
navazuje na Halase a Brechta (intelektuálnost)
klade důraz na etické otázky
sb. Denní služba (1958): prvotina, tzv. poezie všedního dne, vliv Wolkra
sb. Achilles a želva (1960)
sb. Slabikář (1961): část sbírky tvoří dějinné portréty (Napoleon; Kaprál, který probodl Archiméda; Sokrates; Goethe). Portréty jsou ironické a skeptické, patrné je navázání na galerii historických podobizen, jak se o ně pokusili Vrchlický ve sbírce Zlomky epopeje a Machar ve sb. Svědomím věků.
sb. Kam teče krev (1963): sbírka byla napsána k uměleckým fotografiím z prostředí nemocnice
sb. Ačkoliv (1969) a sb. Beton (1970) pocházejí z amerického pobytu
sb. Naopak (1981): skepse, kriticismus, pochybnosti; básně z let 1971 – 81, které nemohly být dříve publikovány
sbírky Interferon čili o divadle (1986), Syndrom mizející plíce (1990)
(Pozn.: interference – vzájemné pronikání, prolínání, střetání, křížení; i. vjemů sluchových a zrakových syndrom – souhrn příznaků charakterizujících určitou chorobu)

Oldřich Mikulášek (1910 – 1985)
významný brněnský básník – lyrik (přítel J. Skácela), originální tvůrce české poezie po roce 1945 (debutoval ve 30. letech)
poezie je základem jeho díla, ale psal i fejetony, reportáže a články pro děti
rodák z Přerova, syn železničáře (s Kainarem má společné rodiště, železniční původ i charakter poezie – pesimismus)
vystřídal řadu zaměstnání, od 30. let redaktor – Lidové noviny, Host do domu, rozhlas
r. 1967 utrpěl těžký úraz, který mu znesnadňoval pohyb
od roku 1968 nepublikuje, do literatury se vrací až počátkem 80. let
Dílo – charakteristika Mikuláškovy poetiky:
následovník poezie Halase, ctitel poezie J. Nerudy, z tohoto zaměření pramení hořkost, pesimismus
je básníkem tragickým, píše verše úzkostných pocitů
existenci člověka vidí jako ustavičný boj s ohrožením, jako konflikt a drama
hlavním nepřítelem je lidská lhostejnost a netečnost; prodírá se ke smyslu věcí a lidského bytí
okouzlení ženou, vztah mezi milenci, jižní Morava – nadšení z moravského slunce, vinné révy, láska k Brnu – dělnická předměstí a Špilberk
sb. Pulsy (1947): vyvrcholení první etapy tvorby; reaguje zde na různé podoby lidské lhostejnosti, která je také jednou z příčin válek
sb. Horoucí zpěvy (1953): poplatné 50. létům; nad linií tragiky převládá poezie oslavující život, básník se sjednocuje s kolektivem a přírodou
básn. skladba Krajem táhne prašivec (1957): výzva k intenzívnímu prožívání tohoto světa
sb. Ortely a milosti (1958): analytické verše, které chápou život jako dramatický svár
Od konce 50. let vlivem nemoci přibývá v Mikuláškově poezii existenciální úzkost a pocit bezvýchodnosti. V tomto duchu vznikly sbírky Svlékání hadů (1963), To královské (1966) a Šokovaná růže (1969): v této sbírce sdružuje milostnou i občanskou lyriku, reaguje také na okupaci r. 1968.
Po okupaci Mikulášek nepublikuje a do literatury se vrací až na poč. 80. let výborem své tvorby Červen (1981).
sb. Žebro Adamovo: sbírka zahrnuje verše z let 1971 – 73
sb. Velké černé ryby a dlouhý bílý chrt: zahrnuje verše z období let 1973 – 75
sb. Agogh (1980 v zahraničí, doma posmrtně 1989): básníkova reakce na atmosféru sedmdesátých let