Josef Kainar (1917 – 1971)

Josef Kainar (1917 – 1971)
básník, dramatik, textař i komponista, autor kreslených vtipů, fotograf, člen Skupiny 42
narozen v Přerově v rodině železničáře, za okupace se sblížil s členy Skupiny 42 a byl jejím významným představitelem; překládal Majakovského a Rilkeho
po osvobození pracoval jako dramaturg a redaktor brněnské Rovnosti, přátelil se s brněnskými básníky (Ludvík Kundera, Mikulášek, Blatný)
po Halasově smrti ztrácí kontakt se Skupinou 42, od r. 1957 vydává řadu knih pro děti, publikuje v Hostu do domu a v Literárních novinách
na konci 60. let píše texty pro bluesovou skupinu Framus Five a Flamingo (Michal Prokop)

Dílo – znaky Kainarovy poezie:
navazuje na halasovskou poezii
příběhovost, vnášení epických prvků do lyrické básně
intelektuální poezie se sklonem k ironii, dadaistická komika, zejména v říkadlech pro děti
časté motivy kolejí a nádraží

Do literatury vstoupil za okupace jako člen Skupiny 42 sbírkou Příběhy a menší básně, na ni navázal sbírkou Osudy. Obsahem obou sbírek je bizarní a absurdní poezie, obsahují také existenciální verše, časté jsou paralely mezi biblickými nebo historickými osudy a osudem vlastním (básně Adam, Lazar ze sb. Osudy).

Vyvrcholením Kainarovy existenciální poezie je sbírka Nové mythy (1946), v níž je člověk viděn ve své ubohosti a odlidštěnosti v důsledku absolutního válečného znehodnocení všech hodnot. Nejznámější básní je Stříhali dohola malého chlapečka (zhudebnil Vladimír Mišík): první stříhání dětských vlásků je prvním krokem k dospělosti, chlapečkovo uvěznění na točivé židli je první ochutnání nesvobody. Otřesným dojmem působí báseň Vlak s vězni.

Po únoru 1948 byla tvorba básníků Skupiny 42 odmítnuta. Kainar vstupuje do druhé etapy svého vývoje, je zaujat představou revoluční proměny našeho světa, zjednodušuje svou poetiku. Opírá se o svého oblíbeného básníka V. Majakovského, pod jeho vlivem píše sbírku Velká láska (1950).

Píše i verše pro děti shrnuté do sbírky Říkadla, obsahující situační dadaistickou komiku.
Třetí období Kainarovy tvorby začíná po XX. sjezdu KSSS v r. 1956, vrací se k poetice svých raných sbírek, a to ve sbírce Člověka hořce mám rád (1956): vidí člověka nedokonalého, proto je jeho láska hořká. Např. v básni Je to poukazuje symbolickou hromadou neuklizeného smetí na nedostatky našeho života.

Sbírka Lazar a píseň (1960) je pojmenována podle titulní básně. Pan Lazar s chryzantémou v klopě obchází město a mezi lidmi rozsévá nedůvěru, pocity osamocení, cizoty. V mnoha básních sbírky nahlíží Kainar do soukromí současných lidí a promlouvá do jejich svědomí. Sbírka je i jazykovým experimentem – obsahuje prvky obecné češtiny. Tyto prvky pak v kontrastu se spisovnou češtinou umocňují estetické působení básní.

Poslední sbírkou Kainara je Moje blues (1966) – vrcholí v ní básnická jazzová inspirace. Verše vyjadřují smysl pro tragiku, tragikomedii životních situací, ironii a sebeironii. Vyzvedávanou hodnotou je láska, např. v básni Malá půlnoční hudba.

Důležitou složkou Kainarovy tvorby jsou písňové texty. Knižně byly vydány pod názvem Miss Otis lituje. Jde o texty k jazzovým skladbám, především k blues, a vyjadřují to, co je pro blues typické – základní a stálý pocit životní tíhy, smutku a opuštěnosti.
Kainar psal také divadelní hry: Zlatovláska, Nebožtík Nasredin.