Jaromír John (1882- 1952),
Sb. povídek Večery na slamníku (1920): Příběhy vyprávějí s humorem o nepříjemných stránkách války a proměně lidských citů ve výjimečných situacích, o prostých českých vojácích v rakouské uniformě. Vypravěči se střídají, co povídka, to monolog jiného svědka nebo účastníka válečného šílení. Sám autor se války zúčastnil na balkánské frontě, ale jen v týlových útvarech.
Jaroslav Hašek ( 1883 – 1923)
Narodil se v Praze v rodině bankovního úředníka, dříve učitele na střední škole.
Gymnázium musel opustit pro neprospěch, pak se učil drogistou a poté dostudoval obchodní akademii. Místo v bance brzy opustil a odešel na Balkán pomáhat makedonským povstalcům. Byl několikrát zatčen a byl také na černé listině za svůj anarchismus. Potuloval se po Evropě i po našich zemích, živil se obchodem se psy, zasahoval u nás do politického dění během voleb (založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona a kandidoval za ni; jeho volební projevy byly vydány až posmrtně pod názvem Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona).
Za války se dostal na haličskou frontu, přeběhl na ruskou stranu a skončil jako voják v čs. legiích v Rusku. Roku 1918 vstoupil do Rudé armády a nakonec se stal pracovníkem politického oddělení RA (Ufa, Bugulma, Irkutsk), redigoval časopisy, psal články a povídky.
Do vlasti se vrátil teprve koncem roku 1920 a začal opět žít bohémským životem. Tehdy začal psát svou světoznámou knihu o Švejkovi.
Odešel z Prahy do Lipnice a tam roku 1923 zemřel.
Již od 18 let se projevil jeho spisovatelský talent a začal publikovat své práce v novinách a časopisech. Jeho dílo zahrnuje velké množství povídek, fejetonů, časopiseckých článků a črt, které zprvu tematicky čerpaly z jeho cest po evropských zemích. Projevuje se v nich Haškův smysl pro životní hodnoty prostého člověka i životní styl vyděděnce; v řadě povídek se vyslovil kriticky proti výchovnému systému v Rakousko-Uhersku, proti církvi, politickým stranám, armádě, byrokracii, degenerované šlechtě, projevům „dobročinnosti“, žurnalistické lži atd.
K jeho nejznámějším povídkovým či satirickým souborům se řadí např. Trampoty pana Tenkráta, Průvodčí cizinců a jiné satiry z cest i z domova, Můj obchod se psy a jiné humoresky, Dva tucty povídek, Tři muži se žralokem, Mírová konference aj.
Už v roce 1912 napsal knihu Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky. Tady ještě převládá fantastická groteska nad společenskou kritikou a nad realistickou kresbou typů. V době Haškova působení v ruských legiích vznikla druhá verze Švejka – Dobrý voják Švejk v zajetí (1917) – ta se stala základem jeho nejznámějšího díla. Definitivní verze vznikla až po jeho návratu do Čech (v letech 1920 – 23). Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je románová tetralogie, jejíž poslední díl zůstal nedokončen. O dopsání se pokusil jeho přítel Karel Vaněk, ale neúspěšně. Román ilustroval Josef Lada.
Román je satirickým obrazem rakouské monarchie a jejího militarismu. Autor vytvořil postavu, jež je ztělesněním lidového rozumu, vtipu, humoru i vytrvalého odporu. Švejk se proti válce brání svou „hloupostí“, doslova vykonává příkazy nadřízených, tím často vyvolává zmatek a ukazuje tak jejich naprostou nesmyslnost.
Román nemá pevnou dějovou linii. Skládá se spíše z různých příběhů ze Švejkova života, které vypráví svým kamarádům i důstojníkům.
Švejkova posluhovačka paní Müllerová přináší zprávu, že byl zabit Ferdinand, následník trůnu. Švejk v hostinci U Kalicha rozvádí úvahy o vzniklé situaci. Je zatčen a vyslýchán, lékaři jej nakonec prohlásí za „úředního blba“.
Vypukla válka. Švejk má silný revmatismus, přesto bere berle, sedá na invalidní vozík a nechává se paní Müllerovou odvézt na vojnu. Cestou neustále vykřikuje: „Na Bělehrad!“ Nejsměšněji vyznívá to, že je opravdu odveden. Neustále se dostává do nějakých problémů, je často vyslýchán, pobývá i v blázinci. Stává se sluhou feldkuráta Otty Katze, ten jej však brzy prohrává v kartách a Švejk odchází k nadporučíku Lukášovi. S ním prožívá dobré i zlé. Poté, co ho přivedl do problémů (obstaral mu psa, který patřil jeho nadřízenému), je s ním odvelen na ruskou frontu. Na jedné stanici však popíjel a ujel mu vlak. Vydal se tedy za svou jednotkou pěšky. Cestou je zadržen strážníky, kteří jej považují za ruského zvěda. Pomocí alkoholu se ho snaží přimět k přiznání, opijí se však více než Švejk a dokonce nadávají na Rakousko-Uhersko. Po dlouhé cestě se Švejk konečně dostává mezi své, na frontu.
Pomocí postavy Švejka vyjádřil Hašek svůj postoj ke světu, armádě a válce. Díval se na válečné běsnění očima prostého člověka, který nechce válčit, naopak touží prožít svůj život v míru. Dokazují to i Švejkova slova při první přestřelce na frontě. Volal směrem k nepříteli: „Nestřílejte, jsou tu lidi!“
V románu vystupuje řada dalších postav, které přispívají k humorné atmosféře díla, např. hladový Baloun, bývalý profesor poručík Dub, ctižádostivý kadet Biegler aj.
Další prozaici, kteří ve svém díle podali svědectví o 1. světové válce:
