23. ČESKÉ DIVADLO 20.STOLETÍ

Význam divadla vzrostl opět za l. světové války. Obě čelné pražské scény, Národní divadlo a Městské divadlo na Vinohradech (od roku l907), měly vynikající autory (Jaroslav Hilbert, Viktor Dyk, Fráňa Šrámek, Stanislav Lom, Otakar Theer aj.). Jako význačné režisérské osobnosti působili:

Jaroslav Kvapil (l868 – l950)
l900 – l921 v ND (režisér, dramaturg, šéf činohry, dramatik)
l921 – 1928 Vinohradské divadlo
napsal veršovanou dramatickou báchorku Princezna Pampeliška
uváděl hry realistických autorů (Ibsen, Čechov)
manželka herečka Hana Kvapilová

Karel Hugo Hilar (1885 – 1935)
1910 – 1921 Vinohradské divadlo, 1921 až do smrti ND
představitelem divadelního expresionismu (chtěl působit silou lidského nitra na vnější skutečnost, výrazem subjektivních pocitů a představ)

Po roce 1918 vznikaly další divadelní scény (např. Komorní divadlo, polooficiální Osvobozené divadlo, Divadlo E. F. Buriana aj.) nejen v Praze , ale i ve venkovských městech. Do českých rukou se dostala velká divadla v Brně, Olomouci a v Ostravě.
Příznivý osud potkal zvláště brněnské divadelnictví. V letech 1919 – 1925 se zde stal ředitelem zkušený organizátor a dramatik Václav Štech (1859 – 1947), v letech 1918 – 1922 tu působil jako dramaturg Jiří Mahen a přechodně také Jindřich Honzl a E. F. Burian.

Repertoár českých divadel se za první republiky opíral o široký autorský základ, a to jak dramatiků uzrálých již před světovou válkou nebo po ní, tak dramatiků začínajících ve 20. a 30. letech (bří Čapkové, František Langer, F. X. Šalda, Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval a další). Vedle problematiky historické a etické se stále výrazněji uplatňovala tematika psychologická a společensko-sociální, rychle se šířila divadelní veselohra a satira.

Ze světové dramatické tvorby zasáhl k nám vliv zejména G. B. Shawa a L. Pirandella a o trochu méně Eugena O´Neilla. Z herců povojanovské generace vynikla např. Růžena Nasková, Eva Vrchlická, Jarmila Kronbauerová a Eduard Kohout, z mladšího pokolení Zdeněk Štěpánek, František Smolík, Hugo Haas, Ladislav Pešek, Olga Scheinpflugová aj.

Nové cesty scénického umění a dramatické tvorby razilo avantgardní divadlo. Vycházelo jednak z revolučního proletářského kolektivismu (r.1920 byl založen Dědrasbor, tj. Dělnický dramatický sbor, vedený Jindřichem Honzlem a Josefem Zorou), jednak z dadaismu (s vyústěním v politickou satiru) a z poetismu, který udal směr od dějovosti k lyrickému divadlu, k scénické básni a k syntetickému burianovskému pojetí (tj. neoddělitelná umělecká souhra složky textové, herecké, režisérské, výtvarné, hudební, pohybové, světelné).