Vývoj balady v české poezii a baladičnosti v české próze

Balada
– lyrickoepická báseň s pochmurným dějem, rychlým spádem, stručnými dialogy (posouvají děj dopředu) a tragickým zakončením soustředěným k střetnutí postavy s nadpřirozenou silou (b. klasická) nebo vlastní sociální situace (b. sociální)
– spojuje v sobě zvláštním způsobem epiku, lyriku a drama
– rozvíjela se od nejstarších dob písemnictví
– patřila mezi žánry ústní lidové slovesnosti
Lidová balada
– nemá svého tvůrce, je šířena ústní formou, později často zaznamenaná
Romance
– menší lyrickoepická báseň nejčastěji s tematikou milostnou nebo romantickou, lehčího tónu a vyznívající optimisticky (dá se říci, že je opakem balady)

EVROPSKÉ KOŘENY BALADY
francouzská (villonovská) balada
– patří k nejstarším „ustáleným“ typům národních balad
– 3 strofy o 7-12 verších a závěrečné poslání
[Villon je představitelem tzv francouzské (villonské) balady. Je to lyrická báseň složená ze čtyř slok. První tři mají 3 až 12 veršů, poslední sloka nazvaná „poslání“ mívá polovinu veršů předešlých slok, to je 4 až 6. Verš, kterým je uzavřeno poslání, se jako refrén opakuje v závěru každé sloky předchozí. Balada užívá pouze 2 až 3 rýmů.]
– v české literatuře – V. Nezval, Voskovec + Werich (v písničkách)
italská balata
– 14 veršů rozdělených do 2 strof
– J. Vrchlický
„novověká balada“
– počátek v Anglii a Skotsku
– z Anglie se žánr rozšířil – vliv:
– Thomas Percy čti:[pérsi] Památky starodávné anglické poezie (1765)
– inspiračním zdrojem balad vznikajících v 18. století (např. Goethe) byly balady lidové, pověsti a mýty
– fantastické náměty jsou v české baladě postupně vytlačovány tématikou sociální