Jan SKÁCEL (1922-1989

Jan SKÁCEL (1922-1989)
– básník rodné Moravy, jehož poezie má prameny v životní moudrosti Slovácka
– narodil se ve Vnorovech u Strážnice, studoval gymnázium v Břeclavi a Brně (zde žil od maturity až do své smrti), během okupace byl totálně nasazen v Rakousku; absolvent filozofické fakulty v Brně; vystřídal různá zaměstnání (dělník, redaktor brněnského rozhlasu, měsíčníku Host do domu
– v období normalizace zpočátku zákaz publikování, teprve v 80. letech částečné uvolnění
– jeho poezie má řadu shodných rysů s Kainarem či Halasem – tvoří básně-obrazy, které rozvíjejí jeden základní motiv, jednu situaci; je to poezie meditativní, uvážlivá a hluboká
– z jeho básní vyplývá vědomí, že člověk je pevně zakotven v řádu přírody, kde rostliny a zvířata jsou nositeli tajemného smyslu existence; velké sepětí s přírodou, jejíž smysl ale nemůžeme odhalit
– významným motivem jeho básní je ticho, vědomí trvalého mlčení skutečnosti kolem nás
– opírá se o lidovou moudrost a staré jistoty – lásku, domov a řád přírody; upřednostňuje čistotu a opravdovost ducha, dožaduje se mravnosti
dílo:
– sb. HODINA MEZI PSEM A VLKEM (1962) – komorní lyrika, směřuje k poznání trvalé podstaty jevů, pravdy pod povrchem věcí, tajemně magický svět přírody jako by oslovoval člověka  lidské souznění s ní
– SMUTÉNKA (1965) – maximální zhuštěnost a neokázalost lyrického výrazu a básnického sdělení, nevšední životní moudrost, pokora a víra v nesporné hodnoty života (b. Modlitba za vodu)
– METLIČKY (1968) – lyrická zastavení v atmosféře úzkosti, výpověď o sobě samém, častý motiv ticha a lidského smutku
– KDO PIJE PO TMĚ VÍNO (1988) – využití pravidelné veršové a strofické formy, sílí tendence k oproštěnosti výrazu
– soubor lyrickoepických děl, recenzí, sloupků publikovaných v Hostu do domu vyšel pod názvem JEDENÁCTÝ BÍLÝ KŮŇ (1964)
– poezie pro děti: USPÁVANKY; JAK ŠEL BROUSEK NA VANDR

Další básníci 60. let:
Ivan DIVIŠ (1924)
– jeden z největších žijících českých básníků
– způsob psaní tzv. chrlení veršů – podobné surrealismu používá enumeraci – výčet věcí
– narodil se v Praze; vystudoval FF UK v Praze; pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, v letech 1968-9 v měsíčníku Sešity
– v srpnu 1969 odešel do exilu; pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa v Mnichově
– v 60. letech vydává řadu sbírek holanovského typu – existenciální motivy úzkosti, samoty, cizoty a hnusu; hledání smyslu ve světě, který je krutý a zlý
– později přistupují motivy beznaděje, ztráty identity, všeobecného rozkladu, kladení nezodpověditelných otázek
– používá přímo vodopád drsných metafor; jazyk složitý, plný neologismů; od vulgarity až k biblicky vznosnému a patetickému jazyku
– nenávist k normalizační době – jsou deformovány veškeré tradice, hodnoty, úcta a lidství
– celé jeho dílo je vášnivou kritickou reflexí krize moderní civilizace; v r. 1987 obdržel literární Cenu Jana Zahradníčka
– sb. ROZPLEŤ SI VLASY; CHRLENÍ KRVE – v 60. letech
– v emigraci: sb. ODCHOD Z ČECH – soubor sedmi delších básní, psaných nerýmovaným volným veršem, polemický dialog s domovem – musí se s ním vyrovnat, pokud chce překonat emigrační trauma, pocity bezmocnosti udělat něco pro svobodu své země
– ŽALMY; MOJE OČI MUSELI VIDĚT