2. Vývoj slovní zásoby

1) do 14. století
– pronikání křesťanství na naše území (9. stol.) – latina (západoevropský mezinárodní kulturní jazyk té doby) a staroslověnština (1. slovanský spisovný jazyk, ovlivnila spisovnou češtinu, staroslověnské o. déle než 200 let, Prohlas, Panonské legendy, 1. a 2. staroslověnská legenda o sv. Václavovi)
– 1097 vyhnáni slovanští mniši ze Sázavského kláštera – kulturním jazykem jen latina
– 1. písemné stopy ČJ – vpisky do latinských rukopisů (bohemika – Kosmova kronika, glosy – od 11. stol.)
– 1. písemně dochovaná česká věta – z poč. 13. stol., v latinské zakládací listině kapituly litoměřické z r. 1057, psána jednoduchým = primitivním pravopisem – české hlásky, které latina neměla, označovány písmeny pro zvukově nejbližší hlásky (mnohoznačnost některých písmen)
– spřežkový pravopis – spojování 2 i více latinských písmen
– české texty do konce 13. stol. jen zřídka; píseň Hospodine, pomiluj ny (psaná česky, původu staroslověnského, z. 10. stol.), píseň Svatý Václave (z 12. – 13. stol.), fce nár. hymny

2) 14. století
– v souvislosti s hospodářským, politickým a kulturním rozvojem ve 14. stol. rozvoj spisovné češtiny, která se z klášterů a církevních kruhů vůbec šíří i na královský dvůr, k šlechtě a k měšťanstvu, obohacování slovní zásoby (nové pojmy feudálního života – nová slova nebo přejímání slov z němčiny a z latiny), rozvíjí se i skladba (např. různé typy souvětí)
– od poč. 14. stol. v češtině básně
– od pol. 14. stol. i próza, souvislá literární díla v češtině (Alexandreis, Dalimilova kronika, Hradecký rukopis, Mastičkář)
– nejdokonalejší ČJ ve spisech Tomáše Štítného – Knížky šestery o obecných věcech křesťanských

3) 15. století
– poč. 15. stol. – husitské hnutí – počeštění měst, uplatnění češtiny ve veřejném životě, v literatuře (obrací se k měšťanům a řemeslníkům), česká bohoslužba, rozvoj mluveného slova (kázání), znalost bible – popularizace češtiny
– Jan Hus – péče o jazyk, užíval živý jazyk, zbavený zastaralých slov, nahrazoval cizí (hl. něm.) slova, dbal o správnou výslovnost; místo pravopisu spřežkového navrhl tzv. pravopis diakritický – užívání rozlišovacích znamének (nabodeníčka = tečky a čárky, ċeský; zz – ž, czz – ċ, aa – á)

4) 16. století a počátek 17. století – humanismus
– rozvoj společnosti – rozvoj češtiny, bohatá, česky psaná literatura, čeština do škol, do úřadů, stala se mezinárodním jazykem užívaným v Polsku a v Uhrách
– obohacování o nová slova (hl. přejímání z cizích jazyků), rozvoj větné stavby po vzoru latiny (humanistická perioda – složité souvětí, předvětí : závětí), vztažné věty, slovesa na konci věty, pasivum, přechodníky, zánik duálu, aoristu a imperfekta – humanistická čeština – vysoká úroveň
– význam knihtisku, vydány mluvnice (Vavřinec Benedikt z Nedožier, Jan Blahoslav) a vícejazyčné slovníky (Daniel Adam z Veleslavína – veleslavínská čeština, Jan Ámos Komenský)
– nejdokonalejší – jazyk Bible kralické, bratrský pravopis – platný až do NO, místo teček háčky (ž, č, ř), pro š zůstává spřežka ß, hláska j označována písmenem g (mág = máj), dvojhlásky aj, ej psány ay, ey, hláska v označována w (wěc), v na začátku slova = u (vslyš = uslyš), í označováno písmenem j (gegj = její), po c, s, z a po spojce i se psalo jen y (cyzý)

5) 17. a 18. století – pobělohorské období
– 1620 bitva na Bílé hoře, zpomalení rozvoje spisovné češtiny, úpadek češtiny, emigrace české nekatolické inteligence, vliv germanizace, čeština jen na venkově a v nižších vrstvách, v lidové slovesnosti
– snaha bránit se cizím vlivům – puristé, tvořili nová slova (skokotnosta = taneční mistr, letodník = kalendář)
– např. Václav Jan Rosa

6) konec 18. a 1. polovina 19. století – národní obrození
– 1781 zrušeno nevolnictví – hromadné stěhování čes. obyvatelstva do poněmčených měst, posílen český živel – potřeba rozvinutého spisovného jazyka
– vydávány obrany českého jazyka (Bohuslav Balbín, K. I. Thám)
– Josef Dobrovský – 1. mluvnice NO – Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache), základní kodifikační dílo, navázal na vyspělou češtinu Bible kralické, opravil bratrský pravopis – Dobrovského analogická oprava pravopisná: měkké i po c a ve spojce i, po s, z se psalo i nebo y podle analogie: 1. pád psi (páni), 4. a 7. pád psy (pány); napsal slovník německo-český (Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, II), sám česky nepsal, nevěřil, že by se ČJ mohl stát jazykem vědy
– Josef Jungmann se se svými spolupracovníky zasloužil o sepsání a podstatné obohacení slovní zásoby ČJ ve všech oborech, vydal 5ti-dílný Slovník česko-německý, vznikla česká odborná terminologie, překlady cizích literárních děl, rozvoj umělecké literatury
– po stránce skladební a slohové je naučná próza pokračováním vypěstěného jazyka českého humanismu, zakončením a vyvrcholením humanistické češtiny je jazyk Františka Palackého – Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě

7) 2. polovina 19. století
– pronikání češtiny do úřadů, škol, rozvoj umělecké literatury a publicistiky
– mizí knižní a archaické výrazy, do spisovné češtiny proniká hovorová čeština – Němcová, Havlíček, Tyl
– velké zásluhy o poznání vývoje češtiny a o ustálení spisovného jazyka měl Jan Gebauer – revidoval Dobrovského kodifikaci našeho spisovného jazyka

8) 20. století
– aktualizace jazykové normy, kultivace spisovné češtiny
– po 2. světové válce péče Ústavu pro jazyk český o jazykovou kulturu