1. O původu a vývoji českého jazyka

– na světě existuje několik tisíc jazyků (3 – 5 tis.). Příbuzné jazyky tvoří tzv. jazykové rodiny. Příbuzenství je patrné na většině jazyků evropských, indických a některých asijských indoevropská skupina.

– jazyky indoevropské dělíme na několik skupin:
1) jazyky indoíránské: indické (sanskrt), íránské (např. perština), romština
2) jazyk řecký
3) jazyky italické: nejznám. – latina, z lidové latiny vznikly dnešní jazyky románské: italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština
4) jazyky keltské: zach. jen zbytky, např. irština, bretonština, jazyky starověkých Galů a Bójů
5) jazyky germánské: němčina, holandština, angličtina, dánština, islandština, norština, švédština
6) jazyky baltské: litevština, lotyština (blízké jazykům slovanským), (pozn.: ALE!!! estonština, finština, maďarština = jazyky ugrofinské)
7) jazyky slovanské: čeština, slovenština, polština, atd. (viz dále)

+ některé další: arménština, albánština

– původní indoevropský jazyk se pouze předpokládá

– turkotatarská jazyková rodina: v Asii, turečtina, tatarština

SLOVANSKÉ JAZYKY
– proces vyčleňování skupiny jazyků slovanských. Po rozpadnutí jazyka indoevropského předkové dnešních Slovanů tvořili – podle některých teorií – jistou dobu jazykové společenství s předky lidí hovořících dnes jazyky baltskými, tedy Litevců a Lotyšů.
– asi 2000 př. n. l. vyčlenění jazyka praslovanského – 3 jazykové skupiny: V, Z, J

– dvojí písmo: latinka a azbuka

– základní jazykové znaky praslovanštiny:
• jery: krátké samohlásky, které postupně zanikly nebo se změnily na samohlásky, které se užívají dnes; tvrdý ъ, měkký ь
• nosovky: nosové samohlásky ę, o, tyto hlásky si zachovala i staroslověnština, v současné době – např. polština
• duál = dvojné číslo: zach. ve skloňování i časování, v ČJ zbytky duálu – dva, oba, ruce, nohy
• 7 pádů při skloňování: máme dosud (pouze ČJ)
• existence kategorie slovesného vidu: schopnost slovesa vyjádřit dokonavost nebo nedokonavost děje, máme dodnes
• 2 minulé jednoduché časy: aorist a imperfektum (od 14. st. má ČJ tvar složený – byl jsem)
• přízvuk: volný a pohyblivý
• samohlásky dlouhé a krátké: v ČJ zůstaly

– po vzniku písemných památek byly ve staré češtině provedeny hláskové změny. Probíhaly nejprve v mluveném (lidovém) jazyce a do spisovné češtiny pronikaly teprve postupně. Změny vycházely ze středních Čech a šířily se od západu k východu.

1) změny souhlásek:
ŕ – ř (ŕepa – řepa), 13. stol.
g – h (gora – hora), 13. stol.
šč – šť (Ščepán – Štěpán), 14. – 15. stol.

2) vývoj samohlásek:
v 12. – 14. stol.
a – ě, á – ie po měkkých souhláskách (duša – dušě)
u – i, ú – í po měkkých souhláskách (ľud – lid)
ě – e (dušě – duše) = ZTRÁTA JOTACE, vyjma po retnicích (v, b, p, m; věřit, běžet, pěvec, měsíc)

v 14. – 16. stol.
ó – uo – ú (kóň – kuoň – kůň), = DIFTONGIZACE + MONOFTONGIZACE
ú – au – ou (súd – saud – soud), = DIFTONGIZACE
ie – í (viera – víra), = MONOFTONGIZACE, ÚŽENÍ
é – í (řéci – říci), = ÚŽENÍ
stejnoslabičné aj – ej (vajce- vejce, ale va-jec)

3) vývoj tvarosloví:
• zánik duálu: užívalo se, když se mluvilo o dvou lidech, zvířatech nebo věcech; dnes zbytky duálu u číslovek (dvěma, oběma, dvou, obou, dvě stě), u částí těla po dvou (očima, rukou, na ramenou aj.)
• rozlišení substantiv muž. rodu podle životnosti: pův. nerozlišena (vizu chlap, hrad  vidím chlapa, hrad)
• zánik některých minulých časů: dříve jednoduché slovesné tvary aorist (vedech = vedl jsem) a imperfektum (vediech = vedl jsem), užívaly se do konce 14. stol., také složený tvar času předminulého = plusquamperfektum (byl jsem nesl, byl jest nesl …); tvar aoristu slovesa být (bych, bys, by …) je dodnes součástí kondicionálu
• rozšíření koncovky –m u sloves v 1. os. sg.: ve 14. stol. měla téměř všechna slovesa v 1. os. sg. přít. času koncovku –u, která se někdy změnila na –i (vizu – vizi, znaju – znaji), pouze slovesa jsem, viem, jiem, mám, dám měla koncovku –m, od konce 14. stol. se –m šířilo i na ostatní slovesa, a to tam, kde je v přít. čase dlouhá samohláska (prosím, dělám atp., zůstává nesu, kryji apod.)

4) skladba = syntax:
• do 14. stol. se užívalo více souvětí souřadných a to i tam, kde má dnešní ČJ souvětí podřadné (Ctirad uzře, nali (=hle) dievka pláče x Ctirad vidí dívku, jak pláče.)
• užívalo se přechodníkových vazeb = neurčité tvary slovesné, souvětí zkracují jen tehdy, je-li ve větách stejný podmět, přechodník přítomný (nesa, -ouc, -ouce; maže, -íc, -íce; sázeje, -ejíc, -ejíce; volaje, -ajíc, -ajíce) a minulý (přines, -ši, -še; seskočiv, -vši, -vše)
• u předmětu býval někdy jiný pád (hledati něčeho, učiti se něčemu)
• shodný přívlastek se vyskytoval ve větším rozsahu (bičevá rána = rána bičem, správcě koňský = správce koní) a stával za svým substantivem (král český, Praha město, Karel císař), neshodný přívlastek naopak před svým substantivem (svatého Pavla řeč; z toho spřežky – krveprolití, okamžik)
• jiné postavení příklonek (zdá mi sě = zdá se mi)
• někdy se používal pouze 1 zápor (Nikdo je zcela šťasten.)