10. Věty podle postoje mluvčího ke skutečnosti, věty podle složení (členitosti)

– syntax (skladba) = nauka o stavbě věty a souvětí; zkoumá principy spojování slov ve věty a utváření větných celků
– věta = základní jednotka jazykového projevu mající stránku významovou, mluvnickou, zvukovou a grafickou
– větou se v užším slova smyslu myslí abstraktní model, za konkrétní realizaci modelu považujeme výpověď
– spojením dvou nebo více vět ve větný celek vzniká souvětí

VĚTY PODLE POSTOJE MLUVČÍHO KE SKUTEČNOSTI
▫ oznamovací (konstatační, enunciativní): vyjadřují sdělení nebo informaci, končí tečkou, intonace klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím (Otec se domů vrátil pozdě večer. Rád bych mu pomohl.)

▫ tázací (interogativní): vyjadřují dotaz nebo otázku, zakončeny otazníkem, intonace většinou stoupavá nebo stoupavě klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím
a) otázky zjišťovací: odpověď „ano“ nebo „ne“, často uvozeny tázacími částicemi což, copak, zdali, aj. (Půjdeš dnes do kina? Copak dnes nepůjdeš do kina?)
b) otázky doplňovací: odpověď doplňuje to, co nevíme, vždy uvozeny zájmenem nebo příslovcem, (Kdo rozbil to okno? V kolik hodin se sejdeme?)
c) otázky vylučovací: odpověď jen jedna část otázky (Pojedeme k babičce, nebo zůstaneme doma?)
d) otázky řečnické: nevyžadují odpověď (předpokládá se záporná), významově oznamovací věta, formálně tázací (Může o tom někdo pochybovat?)
e) otázky rozvažovací: řešení osobní nejistoty (Co mám dělat? Mám tam jít?)

▫ žádací: vyjadřují rozkaz nebo přání
a) rozkazovací (imperativní): vyjadřují přímý rozkaz, výzvu, zákaz, žádost, prosbu nebo radu, zakončeny tečkou nebo vykřičníkem, intonace klesavá nebo stoupavě klesavá, slovesný přísudek ve způsobu rozkazovacím nebo infinitivu Otevři okno! Zavírat!)
b) přací (deziderativní): vyjadřují přání (citové zabarvení), ukončeny většinou vykřičníkem někdy tečkou, intonace klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím (Kéž by přestalo pršet! Ať už jsou prázdniny!)

– věty jakéhokoli druhu s citovým vyjádřením nazýváme větami zvolacími, vždy zakončeny vykřičníkem někdy i otazník s vykřičníkem, vzrušená modulace, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím ( Aby nás tak přistihl tatínek! Jak je krásně! Ty už zas něco potřebuješ?!)

VĚTY PODLE ČLENITOSTI
▫ věty dvojčlenné (označované též jako podmětové): mají část podmětovou i přísudkovou, tj. základní syntaktickou dvojici (oba základní větné členy) – vztah predikace
a) s přísudkem slovesným (sloveso v určitém tvaru): Slunce svítí.
b) s přísudkem jmenným se sponou: Čas jsou peníze. Kotě je hravé. Život není jen pracovat.
c) s přísudkem jmenným beze spony: Mladost radost. Vstupné dobrovolné. Kniha – přítel člověka.
d) s nevyjádřeným nebo všeobecným podmětem: Čtu knihu. Četli to ve třídě.

▫ věty jednočlenné (označované též jako bezpodmětové): nemají základní syntaktickou dvojici, ale jen jeden základ (fundament), tj. větný člen holý nebo rozvitý
a) slovesné (verbální): vyjadřují přírodní jevy (Hřmělo. Prší.), tělesné stavy (Bolí mě hlava.), duševní stavy (Stýská se mi.), smyslové vjemy (V kamnech praská.), někdy obsahují neosobní tvar slovesa (Jede se k moři. Nebylo o tom rozhodnuto.) nebo jsou vyjádřeny infinitivem (Nekouřit! Zavírat!)
b) neslovesné:
– jmenné substantivní: nápisy, názvy, tituly, hesla (Noviny Vysočiny,Té práce! vokativní: Pane Novák!)
– jmenné adjektivní: Vzrušující! Velmi zajímavé!
– jmenné adverbiální: Dobře! Na shledanou!
– citoslovečné: s citoslovci náladovými Ach! Běda!, volními Haló! Marš!, onomatopoickými Bú! Haf!
– částicové: s částicemi přitakávacími Ano.Ovšem. Zajisté.a zápornými Ne. Nikoliv.

– jednočlenné věty neslovesné a věta infinitivní se nověji označují pojmem větný ekvivalent (nepovažují se za věty v plném slova smyslu)