Jan Zahradníček (1905 – 1960)
Jan Zahradníček (1905 – 1960)
básník, překladatel z němčiny (Rilke), publicista, člen katolické skupiny
nejdříve byl ovlivněn Březinou, později Rilkem
po osvobození odmítl socialismus, v 50. letech byl odsouzen k 13 letům vězení (v době jeho věznění zemřely jeho dvě dcery na otravu houbami), v r. 1960 amnestován, brzy poté umírá
Oblíbeným námětem byl zprvu mystický kult smrti, později česká příroda. Jedinou jistotou všeho je pro něho Bůh. Jeho poezie je halasovského ladění (pesimismus).
Dílo:
sb. Pokušení smrti (1930): smrt je pro něho klíčem k pochopení života i jeho přechodných radostí,
vše je prosyceno touhou po zániku
sb. Pozdravení slunci (1937): vyznání víry v rodnou zem, její chvála; slunce je symbolem Boha
sb. Pod bičem milostným (1944): milostná poezie pojatá duchovně
sb. Stará země (1946): volá po boji se zbraní v ruce
sb. La Salleta (1947): vyjádřil zde svůj nesouhlas se socialistickými přeměnami, odklon od
katolických pozic vnímá jako tragédii národa
sb. Čtyři léta (1969): je inspirována vězením, vyšla posmrtně
próza Pláč koruny svatováclavské: reakce na Mnichov
Jakub Deml (1878 – 1961)
– básník, prozaik, překladatel, esejista, kněz (předčasně penzionovaný)
celoživotně ovlivněn Březinou (zajímavá je jejich korespondence)
jeho poezie se pohybuje mezi kontrastními pocity života a smrti, lásky a nenávisti; projevuje úzkost o život a bytí člověka; jeho dílo je prodchnuto náboženskou vírou
Dílo:
sb. básní v próze Moji přátelé (1913): o květinách a stromech, všeobjímající láska; tato sbírka
působila na avantgardu 20. – 30. let (Nezval, Vančura)
povídky: Tanec smrti (1912), Hrad smrti (1914): lyrizované prózy, dramatický konflikt mezi
životem a smrtí byl charakteristický pro Demlovu
počáteční tvorbu
deníkový soubor Šlépěje (1917 – 1941): 26 svazků, obsahuje úvahy, denní postřehy z kultury,
politiky, korespondence, recenze knih apod.
Proletářská poezie
Těžiště proletářské poezie bylo v letech 1920 – 1924 (Wolkrova smrt). Její vznik souvisí s koncem 1. světové války, s Velkou říjnovou socialistickou revolucí v Rusku (VŘSR, 1917) a se vznikem KSČ (r. 1921).
Základní znaky:
umění musí být třídní, proletářské
zdůraznění společenské a politické role umění – agitačnost umění
důraz na přístupnost a srozumitelnost umění nejširším masám
proti individualismu staví princip kolektivismu
hlásání optimismu
Toto programové vymezení dost svazovalo tvořivou individualitu, proto byly zásady proletářské poezie záhy opuštěny. Na tuto koncepci navazovaly v 30. letech české koncepce socialistického realismu.
Hlavní představitelé: Jiří Wolker, S. K. Neumann, Josef Hora, Jindřich Hořejší, Jaroslav Seifert
Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947)
sb. Rudé zpěvy (1923): proletářská poezie, agitační, revoluční a politická lyrika (nekritický obdiv
Sovětského svazu), politické výzvy; náboženské symboly, ale politický obsah
Vydával i programové stati o proletářském umění; kolem časopisů Červen, Kmen a Proletkult soustředil mladé spisovatele, kteří se hlásili ke komunismu a k proletářské literatuře.
Josef Hora (1891 – 1945)
básník, prozaik, literární kritik, překladatel zaměřený hlavně na ruskou literaturu (Puškin, Lermontov, Jesenin, Pasternak)
vystudoval v Praze práva, poté se začal věnovat žurnalistice (Právo lidu, Rudé právo, České slovo); r. 1929 vyloučen z KSČ; zemřel v Praze
vývoj od proletářské poezie ve 20. letech k intimní a meditativní lyrice ve 30. letech
po ztrátě počáteční revolučnosti píše poezii subjektivního prožitku; v jeho poezii hraje důležitou roli motiv plynoucího času, vyvolává v básníkovi hrůzu a úzkost, jeho básně mají pesimistický nádech, který je překonáván okamžiky projevů lásky, lidského tvůrčího úsilí apod.
Dílo:
sb. Strom v květu (1920): zpočátku ovlivněn civilismem a vitalismem
V dalším období napsal tři sbírky proletářské poezie, ve které zobrazil společenské rozpory, představu revoluční změny, víru v lepší budoucnost:
sb. Pracující den (1920; báseň Dělnická madona)
sb. Srdce a vřava světa (1922)
sb. Bouřlivé jaro (1923)
teoretická stať O proletářské poezii
román Hladový rok (1926): odráží téma 1. svět. války
Od poloviny 20. let a v 30. letech přešel Hora k reflexivní a meditativní lyrice:
sb. Itálie (1925): počátek subjektivizace Horovy poezie; obraz země barev a slunce, slavná
minulost, ale i nebezpečí fašismu
sb. Struny ve větru (1927): lyrika přírodní a intimní, ústředním motivem je plynoucí čas, ten
přinese vyrovnání všech nespravedlností, sympatie k Rusku a Leninovi,
pomíjivost života
sb. Máchovské variace (1936): ke 100. výročí Máchovy smrti, téma lásky, země, domova, času
Konec 30. let – Horova poezie je ovlivněna politickou situací:
sb. Domov (1938): reakce na Mnichov, obava o budoucnost země, obrací se k duchovnímu odkazu
české země, oslavuje významné osobnosti (Mácha, Vrchlický, Šalda); nejslavnější
báseň z této sb. Zpěv rodné zemi – obraz nepřetržité kontinuity národa
básnická skladba Jan Houslista (1939): lyrickoepická skladba, zpodobuje osudové sepětí umělce
s rodnou zemí
