III. 1956 – 1968/(1970)

III. 1956 – 1968/(1970):
XX. sjezd KSSS (Komunistické strany Sovětské svazu) roku 1956 přinesl kritiku kultu osobnosti a dochází k dalšímu uvolnění kulturního života.
V próze dochází přibližně v polovině 50. let k odklonu od schematismu. Bylo opuštěno schéma tzv. budovatelského románu s vnitřně pevným hrdinou, do popředí se dostala opět próza psychologická a důležitým se stává téma mravního přerodu intelektuála, jeho myšlenkové dozrání v souladu se socialismem. Prototypem je sociálně-psychologický román Jana Otčenáška Občan Brych. Tento model přežíval v různých obměnách v české próze až do 60. let.
V polovině 50. let se také objevuje další vlna válečné prózy, která se zaměřuje jednak na myšlenkové a citové zrání generace, která dospívá v období okupace, jednak na utrpení lidí v koncentračních táborech, zvláště pak Židů (Ptáčník, Škvorecký, Lustig, Fuks, Aškenazy aj.).

70. – 80. léta:
Po roce 1968 vznikla nepřirozená situace, protože se literatura rozdělila na tři proudy:
oficiální
samizdatová (ineditní)
exilová
Už po Únoru 1948 vznikla v emigraci řada edicí, v nichž publikovali významní autoři, jako např. Jan Čep, Egon Hostovský, František Listopad aj. K nejvýznamnějším patří Nakladatelství 68 (Sixty-Eight Publishers) – vzniklo koncem roku 1971 v kanadském Torontu, založili ho manželé Škvorečtí; vydávali vzpomínkové knihy, literárně-kritické a literárně-historické práce a beletrii.
První edice domácího samizdatu začaly vznikat na různých místech takřka od počátku 70. let. K nejznámějším se řadí od roku 1972 edice Petlice založená Ludvíkem Vaculíkem. Manželé Havlovi zaměřili svou edici Expedici na esejistiku, politilogii a filozofii (od pol. 80. let). Edice Popelnice od roku 1978 vydávala undergroundová díla a Pražská imaginace od poloviny 80. let se stala „dvorní“ edicí Bohumila Hrabala.
Vycházely také samizdatové a exilové časopisy, ze známějších to byly Vokno, Revolver revue, Svědectví – vydával Pavel Tigrid v Paříži.
Mladí autoři z počátku 80. let se stylizují do role „mladých starců“, vyjadřují bezradnost a ztrátu perspektiv. Objevují se útěky do přírody a na venkov od nepřijatelného světa rodičů.
V 70. – 80. letech v oficiální próze chybí velký významný román. Krize prózy se projevila zejména u autorů, kteří se sice v počátcích projevili jako talentovaní, ale kteří si vytvořili schémata, která jen trochu obměňovali. Snažili se zaujmout erotickou pikantností, žoviálním humorem, např. Švejda, Kostrhun aj.