Predekadence, Dekadence

Predekadence, Dekadence
predekadence – drží se veršovaných vzorů – alexandrin,…
– výskyt typických motivů: hvězda, labuť, tůň, chrám; bledý, mdlý, ospalý, teskný; snít, spát, znít, splývat
– poetika založená na opájení se smyslovými vjemy (hudba, vůně, erotika, splín, vábení tajemnem, temné barvy)
– predekadenti vystupují proti všednosti, společenským konvencím
– egocentričnost
dekadence – z fr. décadence = úpadek – výraz původně sloužil jako souhrnné, hanlivé označení zejména francouzské poezie konce 19.století, která se pohrdavě stavěla k dobové měš´tanské kultuře a k jejím tradicím. Dekadence s provokativní oblibou sahala k tabuizovaným tématům – erotika, morbidita, poetizace násilí a zla, neuctivý vztah k Bohu, oslava Satana. Dekadenti se stylizují do rolí barbarů, pohanů, dětí sodomy . Dekadence se zabývá okolním světem, obrací se k minulosti ( např. v architektuře novogotika). Časopis Moderní revue.
scapigliati – rozcuchaní – skupina dekadentů, centrum v Milanu
– supernomo – nadčlověk – ten, kdo žije bez konvencí

Karel Hlaváček (1874 – 1898)
Představitel české dekadence. Narodil se v Praze ne dělnickém předměstí v rodině chudého dělníka, studoval na vyšší reálné škole v Karlíně, po maturitě se zapsal jako mimořádný posluchač na filozofickou fakultu, současně navštěvoval na uměleckoprůmyslové škole kurs kreslení. Spolupracoval s Moderní revue, kde uveřejňoval básně a výtvarné kritiky. Zemřel předčasně na tuberkulózu.
Pro Hlaváčkovu poetiku je typická hudebnost, opákování celých slok, odstíny, náznaky subtilní poezie.
• Sokolské sonety – sbírka je napsaná v duchu sokolských zásad, zdůrazňující pozitivní přístup k životu
• Mstivá kantiléna – sbírka 12 básní, názvem se hlásí k písni
• Pozdě k ránu – 1896 – sbírka ovlivněná dekadencí, dojem monotónnosti je vytvářen hudebností verše. Neskutečná krajina, snový měsíc, přelom mezi dnem a nocí, melancholie, pocit marnotratnosti
V předmluvě naznačuje poslání své poezie – úsilí o odlišnost.
Pozdě k ránu – úvodní báseň v próze, nevšední atmosféra návratu od milenky
HRÁL KDOSI NA HOBOJ
;Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní, hrál vždycky na večer touž píseň mollovou .a ani nerozžal si oheň pobřežní,
;,neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách, na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
Ihrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach? i byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?
Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl pod písní váhavou a jemnou, mollovou …
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl: jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.

• Žalmy – nedokončil