Teprve když umírá, dveřník mu prozradí, …
Teprve když umírá, dveřník mu prozradí, že tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn, neboť tento vchod byl určen jen pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho.
Takovéto jsou tedy souřadnice Kafkova světa, jeho povídky jako by významově kroužily kolem společ-ného jmenovatele, jenž před čtenářem vyvstává s děsivou jasnozřivostí v podobě absurdního světa, ve kterém člověk přestává být sám sebou, je si vědom tohoto procesu, ale zároveň se s ním smiřuje jako s něčím daným, nezměnitelným, přirozeným a ba co více, dokonce samozřejmým. Vždyť Proměna Řehoře Samsy je zároveň Or-telem vyneseným nad ním jeho vlastní rodinou a Ortel Jiřího Bendemanna může být chápán jako děsivá Promě-na vztahu otce a syna a dovedeno ad kafkum vypravěč těchto příběhů, nezúčastněný, odosobněný subjekt, svého druhu analytický operátor, může být klidně vnímán jako onen muž z venkova, který se snaží zoufale poznat Zá-kon, a který nejenom že umírá, aniž by se cokoliv dozvěděl, ale který doslova hyne zbytečně a beznadějně, ne-boť v okamžiku smrti nejen že neví co a jak, ale pozbývá odpovědi i na otázku poslední, tj. otázku proč (proč já tady čekám ?), tedy odpovědi po významu a smyslu našeho konání… Subjekt se tak stává ztělesněním děsivého, absurdního, tíživého, existencionálního, bezobsažného, ničivého prázdna, a to vše za ochotné asistence a přispění nic netušících, spořádaných a ctihodných spoluobčanů.
