Problematika české divadelní tvorby v letech 1918 – 1945
V uvedeném období prochází dramatické umění dynamickými proměnami, jež jsou vyvolány jednak ohlasy a tvůrčím kontaktem se soudobými novátorskými vlivy evropského umění, jejich přejímáním, inovací a zapracováváním do domácího kontextu a jednak kritickým přehodnocováním zdrojů, hodnot a tradic domácí provenience, které jsou spjaty s procesem vzniku a utváření novodobé tradice českého divadelnictví v jeho kri-ticko realistickém rozpětí přelomu 19. a 20. století.
Do centra pozornosti se tak dostávají klasické instituce divadelního provozu, hovoříme o tzv. kamen-ných divadlech, jejichž repertoár je určován dramaturgicko-režijními záměry příslušných osobností, do značné míry spjatých s fungováním společensko kulturního provozu demokratického režimu Československé republiky. S ustálenými provozními pravidly a řády, existenčními podmínkami atd. Z nich se pak značné přízni a výborné-ho renomé dostávalo zejména Národnímu divadlu a Městskému divadlu na Vinohradech. Ale ve zvýšené mí-ře se objevují i soubory a scény nové, hovoříme o tzv. avantgardních scénách, do nichž se těžiště vývoje pos-tupně přesouvá a které výrazným a rozhodujícím způsobem utvářejí kulturní dění v daném období. Jedná se o divadelní soubory autorské, tj. přicházející s vlastní tvorbou, náměty, nápady a jejich zpracováním, na nichž se zpravidla spolupodílejí všichni zúčastnění, originální jevištní realizací a provedením, jež nemá v kamenném kon-textu obdoby.
