Marie Pujmanová

Marie Pujmanová (1893 – 1958)
Pocházela z intelektuální rodiny – otec byl univerzitním profesorem. Publikovat začala pod vlivem F. X. Šaldy a Růženy Svobodové. A pod jejich vlivem se také formovaly její levicové názory.
Během patnácti let napsala románovou trilogii Lidé na křižovatce (1937), Hra s ohněm (1948), Život proti smrti (1952), v níž sleduje vývoj dvou rodin – proletářské (Urbanovi) a intelektuální (Gamzovi) od dvacátých let do konce druhé světové války.

IMAGINATIVNÍ PRÓZA
Autoři píšící tuto prózu spíše než na realistické podání příběhu dbají na jeho poutavost a bohatě čerpají z fantazie.

Vladislav Vančura (1891 – 1942)
Spolu s J. Čepem je považován za největšího básníka české prózy.
Narodil se v Háji u Opavy, Vystudoval medicínu na UK v Praze, ale lékařskou práci vykonával jen krátce (se svojí ženou, která byla také lékařka), protože se věnoval psaní. Byl prvním předsedou Devětsilu, do roku 1929 členem KSČ. Za stanného práva zatčen a zastřelen.
Dílo: Povídkový soubor Dlouhý, Široký a Bystrozraký (1924) – ovlivněn avantgardní poetikou Devětsilu – krátké, hravé prózy.
Pekař Jan Marhoul (1924). Marhoul – člověk s dobrým srdcem, který ostatním pomáhá a nemyslí na sebe, dává lidem jídlo na dluh a sám zkrachuje. Stává se dělníkem ve vlastní pekárně. Vančura tím kritizuje společnost, která touží jen po zisku a ve které se hodní lidé jako je Marhoul neuplatní – proletářské ideály.
Proletářský román Pole orná a válečná (1925) – o příslušnících starého šlechtického rodu, kteří zde představují kapitalistický svět, který je odsouzen k zániku, protože se počínají časy dělníků.
Humoreska Rozmarné léto (1926) je ovlivněna poetismem. Děj se odehrává během tří dnů na malém městě Krokovy Vary. Antonín Důra vlastní se svou podezřívavou a pomlouvačnou manželkou Kateřinou lázně, ale počasí koupání nepřeje a tak si zde povídá „o ničem“ se svými přáteli – kanovníkem (= kněz, kterému přísluší vykonávat slavnostnější bohoslužby) Rochem a majorem Hugem. Poklidný život městečka naruší příjezd potulného kouzelníka a provazolezce Arnoštka a jeho krásní pomocnice Anny, protože všichni tři výše zmiňovaní přátelé se snaží Annu si potupně po tři noci namluvit, Kateřina se urazí a odstěhuje se k Arnoštkovi. Všichni jsou však neúspěšní, Kateřina se vrací domů a Arnoštek s Annou odjíždějí. V Krokových Varech nastane opět klid.
Vančura v humoresce odhaluje pokrytectví, maloměšťáctví, nudu a stereotyp. Po stránce jazykové se jedná o spojení spisovné češtiny s knižními výrazy (přechodníky, infinitivy na -ti) a humornými prostředky, které působí komicky.
Poslední soud (1929) – podobně jako později Ivan Olbracht využil i Vančura reálií z civilizací téměř nedotčení Podkarpatské Rusi.