Poezie v 70. a 80. letech
Poezie v 70. a 80. letech:
Po roce 1968 existuje v literatuře nepřirozená situace. Literatura se dělí na oficiální, samizdatovou a exilovou. Samizdatová literatura vycházela tajně a šířila se ve strojopisných opisech. Exilová literatura vycházela v zahraničí zásluhou exilových nakladatelství a byla u nás zakázána.
I když v oficiální literatuře vznikala hodnotná díla, okupační režim po srpnu 1968 zbavil přes 120 autorů možnosti publikovat, byla zrušena celá řada kulturních časopisů, někteří autoři byli vězněni nebo zahnáni do exilu.
Objevuje se snaha navázat na typ Nezvalovy avantgardní poezie, např. básně na čísla, na dny v týdnu apod., a vyhnout se bezprostřednímu kontaktu s realitou. Tyto snahy jsou patrné např. v tvorbě básníka Karla Sýse a Jiřího Žáčka. Jiní básnící se obraceli k námětům domova, venkova a přírody. Např. Michal Černík a Ivo Odehnal.
Zvláštní postavení zaujímá poezie českého undergroundu, která neprošla cenzurou. Typický byl pro ni rozhodný odpor proti všemu oficiálnímu. Hlavním představitelem je Ivan Jirous zvaný Magor. Je autorem sbírky Magorovy labutí písně, obsahující mj. básnický záznam vězeňských zážitků. Dále to byli např. básníci Egon Bondy, bratři Jáchym a Filip Topolové aj. Undergroundová poezie byla tištěna převážně v časopise Vokno a Revolver-Revue. Úzce souvisela s činností hudební skupiny Psí vojáci.
