14) Česká meziválečná poezie

14) Česká meziválečná poezie
Vypracování:
Česká meziválečná tvorba je ve 20. letech odrazem první světové války. Objevují se dva hlavní směry: vitalismus a expresionismus zastupovaný Literární skupinou s časopisem Host. Ve 30.–40. letech doznívá poetismus a nastává postpoetistické období. V letech 1934–1938 se česká básnická tvorba dělí na tři směry: surrealismus, socialistickou linii a tzv. poezii hledání ztracených jistot. Za okupace v období od Mnichovské dohody v roce 1938 až do počátku 40. let jsou hlavními tématy poezie chvála domova, mateřského jazyka a oslava české krajiny. Básníci se často zaměřují také na intimní život. Verše jsou jednoduché, zpěvné a melodické, aby vynikla krása mateřského jazyka. Nová básnická generace tvoří verše existenciálně laděné. Navazují na americkou poezii. Objevuje se v nich pocit životní tíhy a nejistoty.
Vitalismus a expresionismus v meziválečné poezii
První bezprostřední reakcí na první světovou válku byl vitalismus. Zrodil se již v předválečném období jako forma úniku z města. Nyní vyjadřoval radost nad tím, že lidstvo přežilo válku. Pro mladé básníky byl svět okouzlující podívanou. Jsou nadšeni nejprostšími věcmi života, které pozorují naivním zrakem dítěte. Ve své poezii „lidského srdce“ vyjadřovali víru, že na světě opět zavládne láska, kamarádství a vzájemné porozumění.
Českou poezii 20. let zasáhla i slabší vlna expresionismu, jejímž střediskem byla brněnská Literární skupina. Vydávala časopis Host, čelným představitelem byl František Götz.
expresionismus – Umělecký směr první třetiny 20. století, rozšířený především v Německu. Reagoval na pocity nejistoty, úzkosti a zoufalství člověka vydaného napospas životním útrapám a strádání hlavně v průběhu první světové války. Zlo se pokouší překonat pohledem do hloubky, pod povrch jevů. Důležitější než zachycení skutečnosti je její intenzívní prožitek – výraz – exprese. Přikládá značný význam uplatnění fantastických představ a snů, v nichž negativní stránky soudobého života nabývají na přízračnosti a odpudivosti. Útočí na čtenářovy smysly a psychické prožívání, na vědomí i podvědomí.
Katoličtí básníci
U katolických básníků se nejvíce projevily spiritualistické tendence. Jejich tvorba měla různé odstíny. Na jedné straně navazovala na Březinu a na druhé straně na baroko.
spiritualismus – Zaměření k duchovní stránce, duchovnost.
Jan Zahradníček – Básník, překladatel z němčiny a publicista. Členem katolické skupiny. Nejdříve byl ovlivněn Březinou, později Rilkem. Po osvobození republiky odmítl socialismus a v 50. letech byl odsouzen ke 13 letům žaláře. Během jeho pobytu ve vězení zemřely jeho dvě dcery na otravu houbami. V roce 1960 byl amnestován, ale brzy poté umírá. Jeho oblíbeným námětem byl zprvu mystický kult smrti, později česká příroda. Jedinou jistotou všeho je pro něho Bůh.
Pokušení smrti – Sbírka básní. Smrt je pro autora klíčem k pochopení života i jeho přechodných radostí. Vše je prosyceno touhou po zániku.
Pozdravení slunci – Sbírka je vyznáním víry básníka v rodnou zem a její chvála. Slunce je symbolem Boha.
Pod bičem milostným – Sbírka duchovně pojaté milostné poezie.
Stará země – Tato sbírka básní volá po boji se zbraní v ruce.
La Salleta – V této sbírce autor vyjádřil svůj nesouhlas se socialistickými přeměnami. Odklon od katolických pozic vnímá jako tragédii národa.
Čtyři léta – Sbírka básní inspirovaná vězením. Vydána byla až po autorově smrti.
Pláč koruny svatováclavské – V této próze autor reaguje na Mnichovskou dohodu.