VÝVOJ NAŠEHO PÍSEMNICTVÍ OD POČÁTKU DO DOBY HUSITSKÉ

Je to Život Konstantinův a Život Metodějův (= Panonské legendy). Představují díla originální, nepřeložená a zjevně sepsaná na Velké Moravě, i když samozřejmě najdeme v jejich pojetí stopy byzantských literárních vzorů.
Život Konstantinův – představuje dílo učené, stylisticky rafinované a pojaté se znalostí soudobé rétoriky
– základním smyslem tohoto díla byl boj proti trojjazyčníkům, tj. zastáncům zásady, že
biblický text může existovat pouze v řečtině, hebrejštině nebo latině
Život Metodějův – stručnější a prostší
– zaměřuje se k obhajobě slovanské liturgie proti bavorským kněžím

Již ve velkomoravském období pronikaly vlivy staroslověnské kultury do Čech; mimo jiné se soudí, že sám Metoděj pokřtil českého knížete Bořivoje. K výraznému rozvoji staroslověnské kultury však dochází v Čechách až po smrti Metoděje a ti jeho žáci, kteří byli vypuzeni z Velké Moravy, odcházeli buď do Bulharska nebo do Čech. V Čechách tak pokračuje koexistence latinské a staroslověnské kultury, ovšem s tím rozdílem, že latinská kultura má mnohem výraznější postavení.
V 10. století započalo tedy přijímání staroslověnské literatury. Poměrně se však změnila hierarchie literárních žánrů a nejvýznamnější místo zaujala literatura hagiografická:
První staroslověnská legenda o sv. Václavu – z poloviny 10. století a vykazující některé spojitosti s již předešlými hagiografickými spisy a absolutně nezávislá na byzantských vlivech.
Legenda o sv. Ludmile – text se nedochoval, avšak na její existenci usuzujeme dle stop v latinské ludmilské legendě Fuit a v legendě Kristiánově.
Mezi písňovými skladbami a modlitbami je možno připomenout Kánon ke cti sv. Václava a přední místo si mezi literárními památkami staroslověnského původu získala nejstarší duchovní píseň vzniklá v Čechách – píseň Hospodine, pomiluj ny, jejíž vznik klademe k 10. století. Byla zpívána i v dalších obdobích a žije jako jedna z mála nejstarších památek až do dnes. Je to litanie, což znamená, že se jedná o prosbu k Bohu za zachování základních lidských potřeb (tj. aby byla dobrá úroda, aby nebyly nemoce a aby nás Bůh ochraňoval atd.).
Pro rozvoj staroslověnské literatury v 11. století znamenalo mnoho založení Sázavského kláštera r. 1032 za knížete Břetislava I. Sázavský klášter se tak stal dalším centrem, kromě již starších center jako: Velehrad a Zbraslavský klášter, staroslověnské kultury. Ovšem na sklonku 11. století byl Sázavský klášter zrušen. Až daleko později se novým centrem staroslověnského písemnictví a bohoslužby se stal klášter Na Slovanech (Emauzy) založený Karlem IV. r. 1347.
Je patrné, že v staroslověnských památkách 10. a 11. století slábl vliv Byzance. Symbióza s latinskou kulturou byla naopak užší. Význam latiny byl opravdu velký a postupně a pozvolna bylo staroslověnské písemnictví vytlačováno západní latinskou kulturou. Avšak stopy a vlivy staroslověnské kultury nacházíme ještě ve 14. století.