Starověký Řím

klasické období římské literatury spadá do doby 1. stol. př. Kr., ovšem často je období
starověkého Říma členěno do následujících etap:
1.) archaické období /2. – 3. století př. Kr./
2.) vrcholné neboli zlaté období /1. stol. př. Kr./
3.) stříbrné období /1. stol n. l./
4.) období úpadku /2. – 5. stol. n.l./
– římská próza prezentována řečnickými projevy:
Marcus Tullius Cicero – spisovatel, politik, řečník, advokát
– teoretické práce o řečnictví
– díla: O zákonech; Dopisy; Tuskulské rozhovory

Gaius Julius Caesar – voják, politik, spisovatel, diplomat
– díla: Zápisky o válce galské; Zápisky o válce občanské
– římská poezie navazuje na řeckou tradici:
Publius Ovidius NASO – díla: Proměny; Umění milovat; Léky proti lásce; Listy Heroin (dopisy);
Metamorfózy; Žalozpěvy (výklad římského kalendáře den po dni)
Publius Vergilius MARO – vůdčí básník dvora Augusta Oktaviána
– díla: Zpěvy pastýřské; Zpěvy rolnické; epos Aeneis
– na otázku o věčnosti a smyslu života se odpovídá: „Řešení je v oblasti morálním, ve svědomí.“(*dle
prof. Malé)
– jakési první naturalistické parodie psal Petronius, který je vydal pod názvem Satyricon
– Marcus Aurelius – římský císař a filozof neklidné doby Říma
– napsal Hovory k sobě
– i v římské literatuře se objevil překlad Odyssey a to díky překladu Liviuse Andronicuse, který také položil základy k římskému divadlu
– s komedií a s jejím přetvářením k řeckému obrazu je úzce spjat Titus Maccius Plautus
– zavedl fraškové výrazy v „nové“ komedii pro méně náročné publikum
– zavádí tzv. Zpěvné árie
– díla: Komedie o hrnci (inspirací pro Moliéra a jeho Lakomce); Pseudolus
– inspirací i pro Shakespeara
– poslední období je jak již známo dobou úpadku římského impéria, kdy lze zmínit zejména římského
filozofa Senecu: filosof, řečník, stoik a autor děl: Tragedie určené ke čtení; O duševním klidu; Listy
útěšné
– a dále nutno zmínit Sv. Augustinuse – díla: O boží obci; O vlastní cestě k sobě
– filozof, teolog a světec, který rozšířil křesťanskou věrouku a vedl spory
s heretiky

UKÁZKA:
SOFOKLES – Antigona:
V Antigoně je ukázán další tragický osud Oidipova rodu. Při bitvě o Théby zahynou oba Oidipovi synové v bratrovražedném boji. Kreon po bitvě rozkáže, aby tělo Eteokla přišlo do hrobu a našlo klid, protože svou vlast chránil a tělo Polyneika bylo pohozeno u bran pro divou zvěř, jelikož svou vlast napadl. Ten, kdo se pokusí Polyneika pohřbít, má být o hlavu kratší. Antigona chce, aby její bratr našel po smrti klid a tak se rozhodne, že ho v noci umyje a pohřbí. Antigona to však nestihne do rozednění a musí svou práci přerušit a těla si pochopitelně hlídači všimnou. Běží to říct Kreonovi a ten jim pohrozí, že bude-li se to opakovat, pak oni dva přijdou o hlavu také. Antogona je další noc chycena při činu a nezapírá. Haimon, snoubenec Antigony, se jde za její život přimlouvat ke Kreonovi, ale jeho otec je neústupný a nechává ji zaživa pohřbít do skály. Když si Kreon uvědomí, co udělal a vzpomene na slova slepého věštce Teresiase, je už pozdě. Antigona si zatím ve skále hodila oprátku a Haimon se vedle skály proklál mečem a Kreonova žena se po zvěsti o synovi také probodla. A to je celé.