První a druhá etapa NO

JOSEF DOBROVSKÝ /1753 – 1829/ – „patriarcha českého NO“
– jazykovědec, historik, zakladatel slavistiky, členem Královské společnosti nauk
– narozen v Brně, studium filosofie
– vychovatelem dětí hraběte Nostice; cesty do Švédska a Ruska
– psal německy, případně latinsky, jelikož se díval skepticky na možnost česky psané literatury
– psal do časopisu Česká literatura
– díla, tvorba: něm. psané Dějiny české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, kde označuje
za nejlepší dobu pro jazyk český dobu veleslavínskou = označení jako zlatý věk)
něm. psaná bohemistická díla, tj. Podrobná mluvnice jazyka českého (1809) neboli Zevrubná mluvnice jazyka
českého (učebnice usilující o ustálení jazykové formy, zabývá se hláskoslovím a
tvaroslovím, s nářečím i spisovným jazykem)
dvoudílný Německo-český slovník (jímž položil základy spisovné novodobé češtiny a
proto označován za zakladatele moderní vědecké jazykovědy, literární historie a
slavistiky)
Zlomek o evangeliu sv. Marka (latinsky psané dílo; sv. Marek ochoten hledat pravdu, i když je nepříjemná)
Základy jazyka staroslověnského (latinsky psaná první vědecká mluvnice staroslověnštiny, čímž se zařadilo
mezi zakladatele slavistiky)
Česká prozódie (německy psaná nauka o skladbě veršů a rytmičnosti veršů, kdy rozdělení veršů na:
1. slabičný – osmislabičný verš (Alexandreida)
2. tónický – v ruštině hrají roli přízvuky
3. sylabotónický – v češtině, tedy kodifikoval normu českého sylabotónického verše, s
s přízvukem na první slabice; záleží na uspořádání v přízvučných a
nepřízvučných slabikách
4. hexametr a pentametr – v antice; chtěl jej mít i v češtině
– uznával Královédvorský Rukopis, ale odmítal pravost Rukopisu Zelenohorského pro jazykové nesrovnalosti a nesprávnou
dobu Vyšehradu

Václav Thám /1756 – 1816/ – novinář, herec, básník, jež připravil k vydání almanach
– udělal první vážný počin v oblasti novočeské poezie dílem: Básně v řeči vázané (1785 vydané; ze dvou dílů; významné pro
vědomí národa; básně psány sylabickým systémem verše, kdy se pravidelně střídá stejný počet slabik)
– další počiny: Anakreontská poezie (oslavující lásku, víno, ženy a zpěv)
– překladatelská činnost, kterou chtěl dokázat široké možnosti českého jazyka (Schiller)
Thámovci – stoupenci Václava Tháma (Stach, Dlabač), kteří se vraceli ke starší poezii a psali sylabickou poezii (veršovali dle
Anakreóna)

Antonín Jaroslav Puchmajer /1769 – 1820/ – silně inspirován anakreontskou poezií a lidovou slovesností
– vydal pětidílný almanach Sebrání básní a zpěvů, složený z: 1. a 2. část tvoří sebrané, starší básně a zpěvy
3., 4. a 5. část tvořenou novými básněmi
– jeho dílo: Mluvnice ruštiny, Mluvnice cikánštiny
sb. Fialky české
Ódy (na Jana Žižku)
Bajky (překládané z polštiny)
– spolupráce s Dobrovským na Slovníku
Puchmajerovci – skupina sdružená kolem A. J. Puchmajera, kteří na základě Dobrovského poezie prosazovali sylabotónický systém verše (tj. pravidelné střídání slabik, uspořádání počtu slabik, rozložení přízvuků a to: v sestupném metrum – daktyl, trochej a v vzestupném metru – jamb); také vytvořili novočeskou básnickou školu a oproti Thámovcům se obraceli k literaturám slovanským; dále také rozšířili literaturu o další útvary a to: óda, epos, bajka; zajímali se o květomluvu, kdy květiny brali jako emblém ženské krásy (Hněvkovský, Rek, Kaňka, bratři Nejedlí, Vavach)

vědecký proud – vědecké zpracování gramatiky a historie literatury; jazyková kodifikace, navazování na literární tradice, ačkoliv je to zřetelné i v první fázi

F. M. Pelcl – r. 1775 vydává Balbínovu Obranu jazyka slovanského, zvláště českého

Josef Jungmann /1773 – 1847/ – úsilí o obnovu české vědy, víra v možnosti češtiny, důraz na národ český a jeho jazyk
– narozen v chudé rodině řemeslníka v Hudlicích u Berouna
– studium gymnázia a poté filosofie a práva
– profesorem v Litoměřicích, kde vyučoval o češtině česky, jelikož vyučovacím jazykem byla němčina
– začínal jako člen Puchmajerovy básnické skupiny
– všestranně nadaný, působil jako básník, překladatel, jazykovědec, literární historik a i organizátor kulturního života
– překladatelská činnost: významná tím, že dokázal, že čeština je schopna vyjádřit náročné myšlenky světové literatury
= překlady z němčiny (Schiller, Goethe – Heřman a Dorota), francouzštiny (Chateubriand – Atala aneb láska dvou divochů na
poušti), angličtiny (John Milton – Ztracený ráj)
– autorem první české romance Oldřich a Božena
– provedl revizi češtiny = přejímal slova ze slovanských jazyků (např.: příroda, vzduch)
= vymýšlel novotvary, vlastní slova (např.: hnusný, střed)
= jelikož nebylo dost potřebných knih, pokusil se sepsat učebnici, která by byla teorií české literatury a
zároveň čítankou pro středoškoláky: Slovesnost aneb sbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu
– jeho význam spočívá v tom, že se pevně opřel o slovanství své generace a tím mocně posílil národně-buditelské úsilí, viz.
dílo: Rozmlouvání druhé neboli Dvojí rozmlouvání o jazyku českém (kde vystupují Slavomil (Jungmann) a Protiva (nějaký
Němec) a kde se střetává národní obrození a teritoriální, územní vlastenectví)
– další dílo: Historie literatury české (píše česky o českých dějinách, kde rozdělil literaturu do tří etap:
1.) starší česká literatura – od počátku do r. 1620, Bílé Hory
2.) střední část literatury – od r. 1620 a Habsburků na trůně po r. 1774, kdy byla ve školách zavedena němčina
3.) současná literatura – r. 1775 s úvahami o českém národě)
– snad životním dílem pětidílný Slovník česko-německý (shrnuje tehdejší slovní zásobu, včetně slov vytvořených samotným
Jungmannem a jeho přáteli, např. Fr. Doucha; obsahuje na 120 tisíc slov, u kterých je uveden význam i jejich správné
použití)
– kolem Jungmanna se sdružovala celá básnická a vědecká škola (Šafařík, Kollár, Čelakovský, Palacký)
– posledním dílem Jungmanna: Zápisky (názory, které ve své době nemohl, nesměl vyslovit)

František Palacký /1798 – 1876/ – historik, organizátor, redaktor časopisu Českého muzea, kritik
– pocházel z moravské evangelické rodiny a vystudoval v Trenčíně a Bratislavě
– zpočátku psal německy, ale od r. 1848 výhradně česky
– poměrně brzy si získal sympatie Dobrovského a Jungmanna, s nimiž udržoval kontakty
– z jeho činnosti estetické a literárně kritické je důležitý zejména soubor 6-ti listů napsaný s P. J. Šafaříkem a nazvaným
Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie (prosazování časoměrné prozodie, kterou psali J. Kollár či M. Z. Polák)
– největším a nejcennějším dílem: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (o dějinném vývoji do r. 1526, tedy do
nástupu Habsburků, přičemž vysoko si cení husitství pro jistou demokratickou svobodu; jedná se o dost věrohodné dílo)
– v r. 1848 byl organizátorem Slovanského sjezdu
– stoupenec konstitučního liberalismu a spolu s Havlíčkem i austroslavismu
– výhodně se oženil a tak se nemusel ohlížet na svou finanční situaci a klidně si psát

Pavel Josef Šafařík /1795 – 1861/ – Slovák, který psal slovensky i česky; slavistik, archeolog
– odmítl místo na univerzitě v Moskvě, jelikož chtěl pomoci své zemi
– spoluzakladatel Slovanského sjezdu, kde také r. 1848 pronesl památnou řeč
– díla: básnická sbírka Tatranská múza (víra v budoucnost, v lepší časy pro zem)
německé Dějiny slovanského jazyka a literatury
Slovanské starožitnosti (z let 1836 – 1837; psané česky; základy prehistorie a archeologie; tvrdí zde, že dějiny Slovanů
jsou stejně hodnotné jako dějiny Germánů, jelikož stejnou vahou spoluvytvářely obraz Evropy)