HUMANISMUS A KLASICISMUS V ČESKÉ A SVĚTOVÉ LITERATUŘE A UMĚNÍ

HUMANISMUS
Rozhodujícím pro vznik humanismu byl odklon od dosud převažujícího hloubání nad náboženskými otázkami, jehož předmětem byl Bůh /teologie/ k zájmu o člověka, o jeho podstatu a o jeho vzdělanost.
Ve světě, nejprve však ve Florencii, pozvolna vznikal tzv. renesanční humanismus, který svůj ideál spatřoval v harmonii duševní i tělesné krásy. Florencie byla centrem italské kultury a právě proto se zde poprvé setkáváme s humanismem (studium řečtiny a platónovské a aristotelovské filosofie – Giovanni Pico della Mirandola, Pietro Pomponazzi; studium latinského překladu Bible – Lorenzo Valla). Humanismus zaznamenal i velký přínos pro přírodní nauky. Svým zájmem o jedince a lidské tělo tak přispěl i k rozvoji lékařských věd a to zejména anatomie (první pitva v Praze – Jan Jesenius). Na rozdíl od duchovních věd (novoplatónismus), vycházely přírodní a technické vědy z tradice aristotelismu, pokládající hlavní důraz na zkušenost (empirii), praxi a experimenty, hypotézy. Dále je zaznamenán i prudký rozvoj astronomie, přírodopisu a ryze praktických oborů (odborná encyklopedie „Dvanáct knih o hornictví“ – Němec Georg Agrigola).
Druhou polovinu 15. století a vlastně i celé 16. století vyplňuje v českých zemích soupeření mezi šlechtou a městy. Spory mezi jednotlivými společenskými vrstvami znásobilo po r. 1526 napětí mezi katolickou habsburskou dynastií nekatolickou většinou šlechty a měšťanstva. Náboženské spory v 16. století ještě zesílil vznik luteránství /Martin Luther (1483 – 1546)/.
Dobové podmínky v našich zemích zaměřovaly literaturu k problematice společenské a náboženské. Poslání literatury tak začalo býti vzdělávací a to právě humanismus, který nabyl v české literatuře ve spojení s náboženskou reformací jiné podoby než v západní Evropě, posiloval.
Renesanční zdůrazňování lidské individuality a oslava pozemského života pronikaly do našich zemích jen ojediněle, zejména proto, že je brzdilo náboženské reformní hnutí. První záblesky humanismu se u nás objevují už v době Karla IV., kdy sem proniká Petrarcovo dílo a hlavně pak jeho studie a to díky čilému styku s Itálií (dopisování Petrarcy a KarlaIV.). Francesco Petrarca také zavítal, na Karlovo pozvání, do Prahy a po právu je nazýván „duchovním otcem humanismu“. Ovšem společenská krize, jež nastala po smrti Karla IV. a vrcholila v době tzv. husitských bouří na dlouho přerušila kulturní vazby s Evropou. Až po uklidnění celé společenské situace k nám dorazila druhá vlna humanismu a české země tak byly schopné přijímat od 15. století kulturu z okolních zemí, ale je logické, že přetrvávající reformační snahy o mravní problematice nepřály renesanční nespoutanosti.