Divadlo Na zábradlí
– Semafor = sedum malých forem (hudební komedie, jazzové koncerty, filmová produkce, poezie, pantomima, loutky, výtvarné umění) nakonec převládlo hlavně forma hudební komedie od roku 1959 zde působí Jiří Suchý, Jiří Šlitr – geniální hudebník, ale špatný herec od roku 1967 zde působí nová dvojice Šimek + Grossman – jejich povídky byly základem pro jejich představení (text-apealové) a všechny představení se jmenovala „Návštěvní den“
– Divadlo Za branou – divadlo v Praze, založené v roce 1965 režisérem Otomarem Krejčou, v uměleckém programu položilo důraz na moderní psychologické herectví, pronikající k podstatám lidského jednání, v roce 1971 Krejča pro své politické postoje přinucen odstoupit z funkce ředitele, 1972 divadlo oficiálně zrušeno, pod názvem Divadlo Za branou II obnovil Krejča jeho činnost působil zde Josef TOPOL, který původně působil v divadle E.F.Buriana, debutem byla veršovaná hra „Půlnoční vítr“ pak to byly
„Konec masopustu“ – Chystá se konec masopustu, vesničané připravují masky. Přijíždí také Tajemník Fidrmuc, aby společně s Předsedou přesvědčili Krále, posledního soukromníka, ke vstupu do strany. Tajemník se zajímá i o veselici, některé masky se mu nelíbí ( husar, žid s nůší ), protože nenesou ducha doby. Do vesnice přijíždí i paní Pražka ( od které kupuje Tajemník chalupu ) se svým vnukem Rafaelem, jež je beznadějně zamilován do Marie, Královy dcery. Do průvodu je přibrán i Jindřich, Králův slaboduchý syn, který představuje umrlce – u Králova statku pak zpívají : „ To nesem posledního krále lánů, už dohospodařil, je v pánu !“ Král všechny vyhání, ale synovi odpustí. Jindřichovi se líbí husar ( ve své jednoduchosti nerozlišuje, myslí, že je husar opravdový ). Masku Husara si vypůjčí Rafael, aby se mohl přiblížit k Marií. Když pak snímá masku, uvidí jej Jindřich, který tím ztrácí iluze a vrhá se na „falešníka“, ale napíchne se na šavli a zemře, Rafael se k činu doznává.
Pro hru jsou důležité jednotlivé charaktery postav. Král – muž pevných zásad, lpící na svém majetku, dětech, víře, brání tradici předků.
Jindřich – nikdy nepřestal být dítětem, nepravost a lež jsou mu cizí, žije ve světě iluzí a fantazie, miluje otce, ale nerozumí mu.
Rafael – dospívá a hledá smysl života, má potíže ( Matka emigrovala, dědeček byl bohatý stavitel ) a ke všemu byl vyloučen ze školy.
„Kočka na kolejích“ – Hra o 3. dějstvích je dějově velice jednoduchá, odehrává se na vlakové zastávce, zachycuje několikahodinové dění. Příběh je založen na dialogu postav – Évi a jejího milence, stěhováka Vény + bokem vystupují ještě dva mladíci a chlapec. Évi a Véna řeší svůj vztah. Évi si je ve svém vztahu k Vénovi jistá ( miluje ho a chce si ho vzít ), avšak Véna je jako na kyvadle, jednou je přesvědčen o tom, že také on Évi miluje a za chvíli je tomu přesně naopak. Zdá se mu, že co je nyní, zítra už nemusí být pravda. Po celou dobu děje máme pocit, jako by se kolem vznášela hrozba smrti ( Évi propadá střechou čekárny, Véna ji při hádce přiloží nůž ke krku … ). Ve stejném duchu se nese i konec hry. Milenci ( udobřeni ) usedají v objetí na koleje. Vlak se blíží, ostrý disharmonický tón houkání a vše upadá do tmy. Jedná se sebevraždu milenců ? Odpověď je na nás. Rozhovor milenců přerušují vpády chlapce a dvou mladíků, kteří jej chtějí zbít za to, že chodí za sestrou jednoho z nich. Chlapec při útěku ztrácí peněženku, pro kterou se vrací ne kvůli penězům, ale kvůli fotce oné dívky. Évi je dojatá, Véna prohlásí : „ Pro jedno kvítí …“ Topolova hra nutí k zamyšlení nad naplňováním života a jeho smyslem, jaké hodnoty přinášejí člověku uspokojení a štěstí
„Slavík k večeři“ – rodina čeká co bude k večeři, přijde pozvaný host pan Slavík a stále mu dávají najevo, že ho sní …. absurdní drama