3. Větné členy a polovětné konstrukce

VĚTNÉ ČLENY
1. holé: nezávisí na nich jiný větný člen, mohou být jednoslovné nebo víceslovné (složený slovesný tvar přísudkový – četl jsem, budu číst, byl bych četl, je čten; zvratné sloveso – smát se, zpívám si; modální nebo frázové sloveso + infinitiv – mohu číst, začínám číst; přísudek jmenný se sponou – být přítelem, je způsobilý, stal se kuchařem; větný člen s předložkou – nad knihou; ustrnulá sousloví – křížem krážem)
2. rozvité: spojení řídícího a závislého větného členu (trhali žluté blatouchy)
3. několikanásobné: souřadně spojené větné členy na stejné úrovni (oddělují se čárkami, spojkou a, i, ani, nebo bez čárky, nebo spojkou i čárkou) v poměru:
– slučovacím: otec, matka a děti; náš i váš
– stupňovacím: podrážděný, ba i hrubý
– odporovacím: malý, ale útulný
– vylučovacím: zítra nebo dnes
– důsledkovém: malý, proto milý

1. základní: podmět, přísudek (ve větě jednočlenné jen základ, fundament)
2. rozvíjející: přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk

▫ podmět (subjekt): nezávislý na jiném členu, shoda s přísudkem, vyjadřuje původce nebo nositele činnosti stavu, vlastnosti, někdy cíl děje, může být vyjádřen všemi slovními druhy
– rozlišujeme: podmět vyjádřený (Sestra přišla na návštěvu.), nevyjádřený (Čte knihu.) nebo všeobecný (V kině dávají český film. Zvonili poledne.)
▫ přísudek (predikát): nezávislý na jiném členu, shoda s podmětem, vyjadřuje děj nebo stav, změnu stavu, vlastnost, jejímž nositelem je podmět
– rozlišujeme: přísudek slovesný – vyjádřen slovesným tvarem (např. čte, spí), přísudek jmenným se sponou – sponové slovesa (být, bývat, stát, stávat se) + podstatné nebo přídavné jméno (např. Petr je lékař. Čas jsou peníze. Dítě je zlobivé.), přísudek jmenným beze spony (např. Mladost radost. Kniha – přítel člověka.)

▫ přívlastek (atribut): závisí na podstatném jménu (závislost vyjádřena kongruencí, adjunkcí, někdy i rekcí), které blíže určuje, může být vyjádřen přídavným jménem (slunečný den), zájmenem (můj přítel), číslovkou (první den, dvě děti), podstatným jménem (učebnice češtiny), infinitivem (touha zvítězit) nebo příslovcem (dům naproti)
– rozlišujeme: přívlastek shodný – přívlastek se shoduje s podstatným jménem, které rozvíjí (Pražský hrad), stojí většinou před substantivem, přívlastek neshodný – při skloňování se jeho tvar nemění, zaujímá místo zpravidla za podstatným jménem (cesta lesem); přívlastek volný – vyjadřuje doplňující vlastnost, oddělen čárkou, přívlastek těsný – vyjadřuje podstatnou informaci, nelze vypustit; přívlastek holý (úzká cesta), přívlastek rozvitý (velmi úzká cesta), přívlastek několikanásobný (úzká a klikatá cesta), přívlastek postupně rozvíjející (úzká lesní cesta).

▫ předmět (objekt): závisí na slovese nebo přídavném jménu (závislost vyjádřena rekcí), vyjadřuje osobu, zvíře, věc, které děj zasahuje, nebo kterých se obsah předmětu týká, nejčastěji bývá vyjádřen podstatným jménem v prostém nebo předložkovém pádě (psal dopis, díval se na televizi), zájmenem (radil jí) nebo infinitivem (umí šít); na předmět se ptáme pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu

▫ příslovečné určení (adverbiale): závisí na slovese nebo na přídavném jménu, zřídka na příslovci (závislost vyjádřena adjunkcí), vyjadřuje různé okolnosti děje (místo, čas, způsob, příčinu, účel, podmínku, přípustku), vyjadřuje se příslovcem (studoval pilně), substantivem (trénoval celý den) nebo infinitivem (přijel navštívit); na příslovečné určení se neptáme pádovými otázkami, ale např. používáme otázky typu Kde? Kdy? Jak? Proč?
– rozlišujeme: příslovečné určení místa (pracovat v dole), příslovečné určení času (pracovat od rána), příslovečné určení způsobu (pracovat dobře), příslovečné určení příčiny (naříkat bolestí), příslovečné určení účelu (šel k němu pro peníze), příslovečné určení podmínky (v případě potřeby pomůžeme), příslovečné určení přípustky (přes nepřízeň počasí šel do hor)

▫ doplněk (atribut verbální): dvojí závislost – závisí na slovese a substantivu v podmětu nebo předmětu (závislost vyjádřena jednak kongruencí, jednak rekcí), vyjadřuje vlastnost jména za jistého děje nebo stav, může být vyjádřen adjektivem (Otec se vrátil unavený. Petr chodil bos.), substantivem (Dostal to darem.), číslovkou (Eva doběhla první.), zájmenem (Zůstal sám.), přechodníkem (Hledal zápalky, chtěje si posvítit.), infinitivem (Viděl jsem ho plakat.); u neplnovýznamových sloves (jmenovat, pokládat, mít, zůstat, nechat) jde o nutné doplnění slovesa (Zůstala sama. Jmenovali ho prezidentem. Pokládali ho za blázna.)
– rozlišujeme: doplněk shodný (Dívky běhaly bosé.), doplněk neshodný (Zvolili ho předsedou.)

– samostatnými větnými členy nejsou: předložky, spojky, citoslovce, zvratná zájmena u zvratných sloves, tvary slovesa být v složených tvarech slovesných, sponová slovesa, způsobová a frázová slovesa zdůrazňující, rytmické nebo navazující částice, odkazovací výrazy, vsuvky, oslovení (kdo to tu je, našel zálibu zvláště v hudbě, dbá toho, aby…, to jsem rád, že…, to zářily hvězdy)

– syntaktické vztahy významové:
▫ predikace (přisuzování): mezi podmětem a přísudkem (např. Maminka vaří.)
▫ determinace (určování): mezi závislým a řídícím členem, vyjadřuje se shodou = kongruence – mezi podmětem a přísudkem (Honzík trhal), podstatným jménem a přívlastkem shodným (černá tabule), mezi podmětem, přísudkem a doplňkem shodným (Petr chodil do kina rád.), řízeností = vazba = rekce – většinou mezi předmětem a přísudkem (dosáhl cíle, trhali blatouchy), mezi podstatným jménem a přívlastkem neshodným (trhání blatouchů), mezi podstatným jménem, slovesem a doplňkem neshodným (zvolili ho vedoucím), přimykáním = adjunkce – tvar závislého členu není určován členem řídícím, je volně připojen, vztah mezi přísudkem a příslovečným určením (trhali včera, trhali u potoka), mezi podstatným jménem a neshodným přívlastkem (dům u nádraží)

▫ koordinace (přiřazování): vztah souřadnosti, vyjadřuje vztah členů na sobě nezávislých, které mohou být spojeny vztahem slučovacím, odporovacím, vylučovacím, stupňovacím, příčinným nebo důsledkovým (Věrka a Honzík, pěkný, ale drahý, stejně tak i ve větách: Uklidnil se a začal hned psát. Chtěl, abych přišel a (abych) přivedl psa.)
▫ přistavování (apozice): vztah široké totožnosti (Jan Neruda, básník a prozaik, se narodil v Praze.)

POLOVĚTNÉ KONSTRUKCE
– polovětné konstrukce tvoří významově samostatný celek, oddělují se čárkou, mluvnicky se svou rozvitostí blíží vedlejším větám, ale bez přísudkového slovesa

▫ volný přívlastek adjektivní: přívlastek rozvitý stojící zpravidla za podstatným jménem a jehož základem je adjektivum, vyjadřuje samostatnou myšlenku (lze ho vynechat), odděluje se čárkou (Mužstvo, hrající v dobré kondici, zvítězilo zcela přesvědčivě.)

▫ přístavek (apozice): volně připojený přívlastek substantivní, stojí za řídícím substantivem, jeho základem je podstatné jméno rozvíjející jiné podstatné jméno (táž představa označena dvojím způsobem), je doplňující, shrnující, dokládající, blíže určující, hodnotící apod., odděluje se čárkami (Sněžka, nejvyšší hora Čech, měří 1602 m.)

▫ přechodníková konstrukce: rozvitý přechodník (větně doplněk), přisuzuje podmětu nějakou činnost nebo vlastnost, obvykle v projevech psaných (knižní ráz), odděluje se čárkami (Kozlík, shromáždiv tlupu, rozkázal, aby se měli k odchodu.)

▫ infinitivní konstrukce podmínková: transponovatelná ve vedlejší větu podmínkovou, odděluje se čárkou (Nebýt vás, nebyl bych se to dozvěděl. = Kdyby nebylo vás, …)