5. Jazykověda a její disciplíny, přehled vývoje naší jazykovědy

JAZYKOVĚDA A JEJÍ DISCIPLÍNY
– jazykověda = lingvistika – věda o jazyce a jeho užívání

• hláskosloví – nauka o hláskách, o zvukové stránce jazyka
▫ fonetika – nauka o artikulaci (místu a způsobu tvoření hlásek), o zvukové podstatě hlásek a vět
▫ fonologie – nauka o funkci hlásek a fonémů (kvalita výslovnosti pere x bere, peče x péče…)
▫ ortofonie – zásady správného tvoření hlásek, ortoepie – správná a spisovná výslovnost
▫ ortografie – pravopis (použití písmen při psaní)

• gramatika (mluvnice)
▫ morfematika – nauka o morfémech, jejich stavbě a druzích (morfém – nejmenší část slova)
▫ morfologie (tvarosloví) – nauka o slovních druzích a tvarech slov
▫ syntax (skladba) – nauka o stavbě vět a souvětí, větných členech, větných vztazích

• lexikologie – nauka o slovní zásobě
▫ etymologie – o původu slov a slovních spojení, o příbuznosti jazyků
▫ onomastika – vlastní jména
▫ lexikografie – sestavování slovníků (lexikonů)

• sémantika a frazeologie – nauka o věcném významu slov, jednoznačnosti, víceznačnosti slov, o ustálených slovních spojeních

• slovotvorba – nauka o tvoření nových slov

• textologie – o mluvených a psaných projevech, o stavbě souvislých jazykových celků

• stylistika – nauka o slohu, o způsobu výběru a použití jazykových prostředků v určitém slohovém útvaru

• historická mluvnice – výzkum starších vývojových fází jazyka, dějiny jazyka

• dialektologie – studium nářečí

• obecná jazykověda – zobecnění poznatků všech jazykovědných oborů (o původu jazyka a řeči, vztahu jazyka a myšlení apod.)

• výzkum jednotlivých jazyků – bohemistika, anglistika, germanistika, romanistika, hispanistika, rusistika apod.; slavistika (studium slovanských jazyků, o původu, kultuře, dějinách Slovanů)

• mezioborové disciplíny – sociolingvistika, psycholingvistika, matematická lingvistika, lingvodidaktika aj.

NORMA A KODIFIKACE
• jazyková norma – soubor uznávaných a obecně přijatých, ustálených jazykových prostředků a závazných pravidel jejich užívání (v pravopisu, výslovnosti, tvarosloví)

• kodifikace – zpracování jazykové normy, popis a výklad normy, slouží k poučení uživatele, podporuje vývojové tendence
– základní kodifikační příručky:
▫ Pravidla českého pravopisu (školní vydání s tvary slov a výslovností, nebo akademické vydání s rozšířenou slovní zásobou)
▫ mluvnice – např. Styblík, V. a kol.: Základní mluvnice českého jazyka. Praha 2000
Grepl, M., Jelínek, M. a kol.: Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995
Čechová, M. a kol.: Čeština – řeč a jazyk. Praha 1996
▫ slovník jazykový, výkladový
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost – SSČ, 2. opr. vyd. Praha 1994
Slovník spisovného jazyka českého – SSJČ, 2. vyd. Praha 1989

JAZYKOVÁ KULTURA
= úroveň jazykového vyjadřování + péče o ně, součást kultury, týká se všech stylů (mluvené, psané), je projevem vlastností a charakteru člověka, záleží na jazykové praxi, je dána školní výchovou
– projevuje se: v rovině jazyka (pečují o ni jazykovědci a bohemisté), v rovině řeči (péče – uživatelé jazyka)
– požadavky: jazyková správnost (absence chyb), vhodnost výběru jazykových prostředků, slohová vytříbenost, srozumitelnost a výstižnost vyjádření, působivost, pestrost jazykových prostředků, originalita

VÝVOJ NAŠÍ JAZYKOVĚDY – viz též otázka č.2
– od 9. stol. latina, staroslověnština – nejstarší slovanský jazyk – Cyril a Metoděj

– 1057 – latinská Zakládající listina kapituly litoměřické, obsahuje 1. český přípisek v primitivním pravopisu

– 1. písemné spisy v českém jazyce v 11. – 12. stol. v latinských textech

– čeština měla více hlásek než latina – užívání spřežek

– ve 13. stol. – vznikají písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave

– 14. stol. – rozvoj češtiny – Tomáš ze Štítného

– 15. stol. – husité – počešťování měst, Jan Hus navrhl diakritický pravopis (užívání interpunkce)

– humanismus: čeština proniká do škol, J.A.K. – Kšaft umírající matky Jednoty bratrské

– 16. – 17. stol. – Daniel Adam z Veleslavína – dva čtyřjazyčné slovníky, vzniká Bible kralická, Jan Blahoslav – Gramatika česká

– 1620 bitva na Bílé hoře – zpomalení rozvoje češtiny – v 17. století – jazyk chudých – vysoké poněmčování

– konec 18. a 1. polovina 19. století – národní obrození:

– 1781 zrušeno nevolnictví – hromadné stěhování čes. obyvatelstva do poněmčených měst, posílen český živel – potřeba rozvinutého spisovného jazyka

– vydávány obrany českého jazyka (Bohuslav Balbín, K. I. Thám)

– Josef Dobrovský – 1. mluvnice NO – Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache), základní kodifikační dílo, navázal na vyspělou češtinu Bible kralické, opravil bratrský pravopis – Dobrovského analogická oprava pravopisná: měkké i po c a ve spojce i, po s, z se psalo i nebo y podle analogie: 1. pád psi (páni), 4. a 7. pád psy (pány); napsal slovník německo-český (Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, II), sám česky nepsal, nevěřil, že by se ČJ mohl stát jazykem vědy

– Josef Jungmann se se svými spolupracovníky zasloužil o sepsání a podstatné obohacení slovní zásoby ČJ ve všech oborech, vydal 5ti-dílný Slovník česko-německý, vznikla česká odborná terminologie, překlady cizích literárních děl, rozvoj umělecké literatury

– po stránce skladební a slohové je naučná próza pokračováním vypěstěného jazyka českého humanismu, zakončením a vyvrcholením humanistické češtiny je jazyk Františka Palackého – Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě

– 2. polovina 19. století:

– pronikání češtiny do úřadů, škol, rozvoj umělecké literatury a publicistiky

– mizí knižní a archaické výrazy, do spisovné češtiny proniká hovorová čeština – Němcová, Havlíček, Tyl

– velké zásluhy o poznání vývoje češtiny a o ustálení spisovného jazyka měl Jan Gebauer – revidoval Dobrovského kodifikaci našeho spisovného jazyka, zásluha na vydání Pravidel českého pravopisu (1902)

– 20. století:

– aktualizace jazykové normy, kultivace spisovné češtiny

– po roce 1918 získává čeština světový význam (Pražská jazykovědná škola), profesor UK Vilém Mathesius: Čeština a obecný jazykozpyt, Řeč a sloh, Bohuslav Havránek: Vývoj spisovného jazyka českého, Česká nářečí, Česká mluvnice (spolu s A. Jedličkou), František Trávníček: Historická mluvnice československá, Mluvnice spisovné češtiny, Vladimír Šmilauer: Novočeská skladba
– mladší autoři: František Kopečný, J. Bauer, M. Grepl, K. Svoboda, M. Dokulil
– ČSAV: Fr. Daneš, J. Jelínek, Vl. Styblík, J. Chaloupka
– Pražský lingvistický kroužek – zal. 1918 Mathesius; Trávníček, Havránek.
– po 2. světové válce péče Ústavu pro jazyk český o jazykovou kulturu