13. Mluvnické kategorie jmen a sloves

– substantiva, adjektiva: pád, číslo, rod, vzor
– slovesa: mluvnická osoba, číslo, způsob, čas, slovesný vid a rod, třída, vzor

MLUVNICKÉ KATEGORIE JMEN

• pád

7 PÁDŮ OTÁZKY SYNTAKTICKÉ FUNKCE VĚCNÝ VÝZNAM PŘÍKLAD
1. nominativ Kdo? Co? bezpředložkový podmět původce nebo cíl děje; nominativ jmenovací Petr čte knihu. Kniha je čtena odborníky. město Praha, řezník Novák

2. genitiv Koho? Čeho? Čí? přívlastek i předmět přivlastňovací, původce i cíl děje, částečnost, vlastnost, srovnání; cílový, odlukový, částečnosti, záporový dílo J. Nerudy, přednáška profesora, potrestání viníka, sklenice vody, dívka modrých očí, starší tebe, dosáhnout cíle, odtrhnout od stopky, zbavit se nepřátel, nasypat cukru, nemá naděje

3. dativ Komu? Čemu? předmět nebo příslovečné určení přivlastňovací, prospěchový dát matce knihu

4. akuzativ Koho? Co? předmět cíl děje slyším hudbu

5. vokativ oslovení jednočlenná věta oslovení, zvolání výzva Pane!

6. lokál (o) kom? (o) čem? vždy předložkový převážně příslovečné určení i předmět okolnosti děje šel po mostě, slyšel o té události

7. instrumentál Kým? Čím? příslovečné určení, předmět, doplněk okolnosti děje jel autem, třásl stromem, zvolili ho předsedou

• jmenné číslo
a) singulár – dívka, tužka
b) plurál – dívky, tužky
c) zbytky duálu – na nohou, rukama, očičkama

– zvláštnosti:
– jména
a) pomnožná – tvar mn.č., ale označují jednu osobu, věc (kamna, Vánoce, Teplice)
b) hromadná – tvar j.č., ale označují jevy téhož druhu (uhlí, vojsko, mládež, lidstvo, stromoví)
c) látková – tvarem j.č. označují látku bez zřetele k množství (označují jak část, tak celek; písek, voda, mák, žito)

• jmenný rod
– u podstatných jmen, u přídavných jmen je rod dán rodem řídícího podstatného jména

a) přirozený: pes, fena, štěně
b) gramatický: mužský (maskulinum; životný, neživotný), ženský (femininum), střední (neutrum)

– zvláštnosti:
▫ biologická životnost – gramatická neživotnost (dobytek, hmyz, národ; opačně – nebožtík)
▫ mluvnický – přirozený rod (děvče, žabec)
▫ nevyjádřený rod (mandelinka je škůdce; sýkorka, had – kohout – slepice)
▫ vespolná (kůň – hřebec – klisna)
▫ kolísání v rodě nebo obourodá (spoj, rez, hřídel, náš Stáňa, vaše Jindra…)
▫ kolísání v životnosti (ledoborci/-e, bacili/-y…)

– životnost lze určit:
a) podle životných koncovek -i, -é, -ové
(výjimky: rodiče, koně, lidičky čekali – dni/dny plynuly)
b) podle 4.p. sg.:
▫ životná: tvary 1. a 4. pádu jsou rozdílné (pán – pána)
▫ neživotná: 1.p. = 4.p. (hrad – hrad)

MLUVNICKÉ KATEGORIE SLOVES
• slovesná osoba
– 1. osoba – v sg. vyjadřuje děj mluvčího (čtu), v pl. děj skupiny + mluvčího (čteme)
– 2. osoba – v sg. vyjadřuje děj adresátův (čteš), v pl. děj adresátův + ostatních – mimo mluvčího (čtete)
– 3. osoba – v sg. i v pl. vyjadřuje děj někoho jiného než mluvčího nebo adresáta (čte, čtou)

– slovesa neosobní – jen tvar 3. os.: přírodní jevy (prší), tělesné stavy (mrazí mě), smyslové vjemy (v kamnech praská) – základ jednočlenných vět
– slovesa osobní i neosobní: bolí mě zub – bolí mě v zádech
– 3. os. může vyjadřovat i všeobecný podmět (Hlásili to v rozhlase. V továrně zase stávkují.)
– záměny: ▫ 1. os. místo 2. – důvěrnost (Jak se máme?)
▫ 3. os. místo 1. – citovost (Maminka ti pomůže.)
▫ 3. os. místo 2. – uctivost (Co si slečna přeje?)

• slovesné číslo
a) jednotné (singulár) – čtu, čteš, čte
b) množné (plurál) – čteme, čtete, čtou
– do 15. stol. v ČJ dvojné číslo (duál) – dnes pouze zbytky (oběma, dvěma…)

– posuny v kategorii osoby a čísla:
▫ plurál autorský (skromnosti) – zeslabení významu 1.os. sg. (Přejdeme k výkladu = já)
▫ plurál majestatikus (slavnostní sloh panovníků) – zesílení významu 1. os. sg. (My, Karel IV., král český, jsme se rozhodli takto…)
▫ vykání – vyjádření úcty (Buďte tak laskav a pomozte mi.)
▫ onkání – dospělí k mladším, dnes archaické (Šel domů a vyspal se.)
▫ onikání – vyjádření společenské nadřazenosti, dnes archaické (Co ráčejí poroučet?)

• slovesný čas
a) objektivní (základní) – vzhledem k okamžiku promluvy; minulý, přítomný, budoucí
b) relativní (poměrný) – vzhledem k jinému ději; děj předčasný, současný, následný; vyjadřuje se souvětím nebo pomocí přechodníků (Když nám událost dovyprávěl, oddechli jsme si. Seskočiv z koně, prošel bránou.)

▫ čas přítomný (prézens) – děj v okamžiku promluvy, slovesa nedokonavá (nesu, tisknu, kryju/-i, sázím, dělám); u sloves dokonavých tvary času přítomného vyjadřují děj budoucí (zavolám)
– zpřítomňovací prézens – aktualizace minulosti (Tak jdu a vidím hroznou věc!)
– děj budoucí vyjádřený prézentem jako jistý (Za týden jsou Vánoce.)

▫ čas minulý (préteritum) – děj se udál před okamžikem promluvy
– příčestí minulé + prézentní tvary pomocného slovesa být: vezl jsem
– zkrácená hovorová podoba: viděls, tys tam byl, cos to napsal
– zvratné sloveso: smál ses, přál sis
– plusquamperfektum = čas předminulý (archaické): Královna odešla dveřmi, kterými byla přišla.
– vyjádření výsledku děje (perfektum) – příčestí trpné + tvary slovesa být, mít: je uvařeno, mám uvařeno (vařil a už uvařil)

▫ čas budoucí (futurum)
– forma složená (od nedokonavých sloves) – vyjadřuje děj následující za okamžikem promluvy (budu psát)
– forma jednoduchá (od dokonavých sloves) – vyjadřuje ukončení děje po okamžiku promluvy (dopíšu)
– u některých sloves pohybu (nedok.) se tvoří futurum pomocí předpony po- (poběžím, povezu) nebo pů- (půjdu)
– vyjádření a) nejistoty v přítomnosti (Asi bude nemocný. To bude pravda.)
b) výzvy (Budeš poslouchat?!)
c) výtky (Ty si budeš ležet, a já abych uklízela.)

• slovesný způsob
a) oznamovací (indikativ) – děj reálný v přítomnosti. minulosti, budoucnosti
– s částicemi – přání (Ať přijde!)
– výzva, rozkaz (Mlčíš! A padám!)

b) podmiňovací (kondicionál) – nereálný obsah slovesa (podmínka, přání, nejistota)
– kondicionál přítomný – potenciálně možný děj, probíhá v přítomnosti nebo budoucnosti (četl bych, četl bys, četl by, četli bychom, četli byste, četli by)
– kondicionál minulý – děj, který byl možný v minulosti, ale neuskutečnil se (byl bych (býval) četl, byl bys četl, byl by četl, byli bychom četli, byli byste četli, byli by četli)
– kondicionálem lze vyjádřit zdvořilost, úctu, skromnost, rozkaz (Co byste si přál? Prosila bych knížku. Mohl bych zaplatit? Měl bys chodit včas.)

c) rozkazovací (imperativ) – výzva, pokyn, rozkaz, rada
– pouze 3 tvary: ▫ 2.os. sg. (piš)
▫ 1.os. pl. (pišme)
▫ 2.os. pl. (pište)
– opisem vyjádřený rozkaz: Ať píše!
– pasivní tvary: buď pozdraven, buďme pozdraveni, buďte pozdraveni

• slovesný rod
– vyjadřuje vztah mezi původcem (případně cílem) děje a podmětem
a) činný (aktivum) – vyjadřuje, co činí podmět – v podmětu je původce děje (Učitel vyvolal žáka.)
b) trpný (pasivum) – vyjadřuje, co činí někdo jiný než podmět – v podmětu je cíl děje (Žák byl vyvolán učitelem.)
– vyjadřuje se:
▫ opisným tvarem trpným (Obchody byly uzavřeny.) – dok. slovesa
▫ zvratnou podobou slovesa (Obchody se otvírají v 8 hodin.) – nedok. slovesa
– dvojí rod mohou vyjadřovat jen slovesa předmětová; slovesa bezpředmětová (pršet, umět, stát…) trpný rod vyjádřit nemohou

• slovesný vid
= schopnost slovesa vyjádřit dokonavost nebo nedokonavost děje
a) slovesa dokonavá – děj dokončený (dočíst, zazpívat)
b) sloves nedokonavá – děj v průběhu (číst, zpívat)

– vidové dvojice: říci – říkat, nést – přinést, skočit – skákat
– obouvidovost: věnovat, obětovat, informovat
– jednovidovost – slovesa pouze dokonavá; nadchnout, přimět
– k utvoření sloves dokonavých slouží často předpony (dospat, vyletět), k utvoření sloves nedokonavých kmenové přípony, zvl. -a- (říkat), -ova- (kupovat), -va- (dávat)

• slovesné třídy
– z tvaru 3. os. sg. přít. času oznam. způsobu
I. nese, bere (tvrdé vzory), maže (měkký vzor), peče, umře (smíšené vzory)
II. tiskne, mine, začne
III. kryje, kupuje
IV. prosí, trpí, sází
V. dělá

Slovesné tvary neurčité:
a) infinitiv – slovníková forma slovesa

b) přechodníky – 3 tvary (sg. – m., f.+n.; pl. – všechny rody)
– přítomný: -a, -ouc, -ouce (nést)
-e/ě, -íc, -íce (mazat)
-eje, -ejíc, -ejíce (sázet)
-aje, -ajíc, -ajíce (volat)
– minulý: – 0, -ši, -še (přinést)
– v, -vši, -vše (seskočit)

c) příčestí – od kmene minulého
– minulé: -l, -la, -lo, -li, -ly, -la (nést)
– trpné: -(e)n, -(e)na, -(e)no, -(e)ni, -(e)ny, -(e)na (nést)
-t, -ta, -to, -ti, -ty, -ta (bít)
– z obou příčestí lze tvořit adjektiva slovesná (nesený, zapadlý)

d) podstatné jméno slovesné – od příčestí trpného + koncovka -í
– veden – vedení, kryt – krytí
– vyjadřují vid, zachovávají slovesnou vazbu (dosažení cíle, dosahování výsledků)

Vývojové tendence v tvaroslovném systému jmen současné češtiny
– všechny typy jmen i sloves nejsou stejně frekventované a produktivní
– produktivní morfologické typy jsou živé, atraktivní pro jiné typy:
a) některá jména přejímají tvary produktivních vzorů:
– jména typu kost a píseň (píseň je produktivní vzor), např. lodi i lodě, loďmi i loděmi, zdem i zdím, zdech i zdích
– vzoru kost se pevně drží jen 2 stará jména – věc,řeč + skupina produktivních jmen tvořených příponou -ost (starost)

b) tendence neměnit kmen:
– balíčcích i balíčkách (-ách je produktivní koncovka), rybníčcích i rybníčkách, střediscích i střediskách, jablcích i jablkách, v potoce i v potoku, jazyce i jazyku, kožiše i kožichu

c) méně časté krácení kmenové samohlásky, ale:
– blána – blan, brána – bran
– síla: silou – sílou, sil, silám – sílám, silách – sílách, silami – sílami

– ve 4. p. neživotných jmen někdy užijeme životný tvar (tvar 2. p.) → vyjádření expresivity:
– K svačině si koupím buřta. Střelil jsem pěkného góla. Našel velkého hřiba.

– jmenné tvary přídavných jmen → knižní:
– jsem toho dalek, buď pamětliv jeho napomenutí – běžné bos, jediné možné rád
– vývojový pohyb také u zájmen:
– dříve jen bez něho, dnes i něj (neutrální, ale původně nespisovné)
– původní, jedině spisovný tvar je ve 4. pádě zájmena ono se dnes chápe jako knižní, místo něho se dnes většinou užívá tvar ho
– tvar mne v 2. a 4. pádě dnes knižní, neutrální je tvar mě

Vývojové tendence v tvaroslovném systému sloves současné češtiny
– dochází k stylové neutralizaci tvarů původem hovorových:
– neutrální mažu, mažou – knižní maži, maží
– neutrální kryji, kupuji, kryjí, kupují – hovorové kryju, kupuju, kryjou, kupujou
– neutrální peču, pečou, peč, pečme, pečte, (péct) – knižní peku, pekou, pec, pecme, pecte, (péci)
– neutrální neseme, bereme, mažeme – hovorové nesem, berem, mažem
– neutrální přetnout – knižní přetít
– neutrální pracovat – knižní pracovati