Starověké Řecko:

a) Archaické období (8. – 6. stol. př. n. l.) – doba bájí a mýtů, kdy Řekové původně spojovali vznik a
existenci člověka se zvířecí říší a teprve v dalším vývoji začali bohy
antropomorfizovat, tj. na jejich místa dosazovali nikoliv zvířata, ale představitele
lidského rodu
– vznik nejstarších řeckých památek (z 8. – 7. stol. př. Kr.) ILIAS & ODYSSEA básníka
Homéra (tzv. hrdinský epos, kde je hrdina opěvován za své činy; přesněji pak o
osudech účastníků Trojské války)
/Ilias – líčí události posledních 51 dnů Trojské války; hrdina Achillés odmítá bojovat
po odejmutí oblíbené zajatkyně; Achilessova hádka – agamemnon; popis
Achilejovy zbroje; Achilův nářek;Achilés jde znovu do boje, když se duševně
zotaví Patroklosovi smrti; Achiles pomstí Patroklosa, když zabíjí Hektora/
/Odyssea – také veršovaná skladba o osudu hrdiny Itháckého krále Odyssea po
skončení Trojské války, kdy on 10 let bloudí a potkává nymfu Kalipsó,
nepřítele Poseidóna, vrací se na Ithaku a znovu získává trůn i zahání nápadníky
Penelópé; ve vedlejší linii se odehrává příběh Thésea, hledajícího svého otce/
– epické skladby jen v ústním podání (vypravěči a pěvci v jedné osobě = aoidi,
přednašeči = rapsódi)
– poesie: Sapfó – žena, která pocházela z aristokratické rodiny, ovšem byla vyhnána na
Sicílii, ostrov Lesbos a po návratu byla proslulá tím, že nejenom tam
žila s dívkami, kterým říkala Múzy, ale i po svém návratu nečinila
jinak /= lesba/
– zachováno 9 knih, ale jen ve zlomcích, přičemž jedinou celou básní je
Modlitba k Afrodítě (líčí vášně, něžné city, přátelství, lásku a to vše ve
vztahu k ženám a k jejich půvabům)
Ezop – původně to snad byl mrzák a otrok, který se proslavil právě psaním
veršovaných zvířecích bajek
Anakreon – psal lyrické verše s tématikou milostnou a pijáckou = specifická
Anakreónská poezie (víno, ženy, zpěv) – *prof. Malá řádí do 3. období
– Báseň o umění pít

b) Atické období (5. – 4. stol. př. n. l.) – kdy centrem kulturního dění jsou právě Athény a nastává
prudký rozmach v oblasti filozofie (Platon, Aristoteles), dějepisectví (Hérodotos,
Thúkydidés), řečnictví (Démosthenés), přírodních věd, dramatu atd.
– v dramatu novinkou tzv. dramatický dialog a vznik umělecké prózy
– dramatické umění mělo dva základní žánry a to tragedii a komedii
– řecká tragedie spjata původně s oslavami boha Dionýsa a z obřadních písní se na jeho
počest vytvořili tzv. kozlí zpěvy – tragedie, nazvané tak dle lidí oblečených do kozlích
kůží a znázorňující Dionýsovi průvodce
– satyry; tragedie obvykle zachycovaly hrdinu, který se ocitl ve svízelné situaci a
nakonec zemřel, přičemž v souvislosti s tím se kladly otázky lidské odpovědnosti za
svůj osud, možností a hranic svobodné vůle člověka a jeho vztahu ke společenským
normám
– autoři tragedií: Aischylos (Peršané; Sedm proti Thébám; Prosebnice; trilogie
Oresteia), Sofoklés (Antigona, Elektra, Král Oidipus), Euripidés (Médea, Ifigenie na
Tauridě, Elektra – protikladná k Sofoklově verzi)
– řecká komedie čerpala náměty z běžného života s cílem pobavit, rozesmát obecenstvo
a případně stíhat výsměchem neduhy společnosti
– autoři komedií: Aristofánes (Žáby, Jezdci, Ptáci)
– historické spisy: Hérodotos – Dějiny Peloponéské války
c) Helénistické období – (4. stol. př. Kr. – 1. stol. př. Kr.) – ovlivněné výboji Alexandra
Makedonského, kdy středem kulturního dění se stala egyptská Alexandrie
– tzv. nová komedie
– obrat k „psychologii“ člověka
– proslulý básník Theokritos – psal epigramy, hymny a hlavně básně Eidilla neboli Idyla