VÝVOJ NAŠEHO PÍSEMNICTVÍ OD POČÁTKU DO DOBY HUSITSKÉ

Přibližně také v 11. století si můžeme všimnout, že literatura se jakoby odpoutává od církve a náboženství.
Od poloviny 11. století do 13 století byl vývoj českého státu úzce spojen i s politikou, s politickým vývojem střední a západní Evropy. Tato skutečnost pochopitelně ovlivnila i literaturu této doby. Do popředí zájmu se tak dostala již několikrát zmiňovaná latina. Žánrový systém se příliš nezměnil. Pokračovala tak hagiografická tvorba (např. legendou o sv. Vojtěchovi či latinská legenda Vita minor z 12. stol.). Pěstována však byla i další literatura duchovní, například hymnografie. Rozvíjí se i tradice české historiografické literatury:
Kosmova Chronica Boemorum – „Kronika česká“ dovedená až do Kosmovy smrti r. 1125 (latinsky
psaná)
– Kosmas k napsání této kroniky měl předpoklady, jelikož studoval v belgickém Lutychu, byl
kanovníkem a později děkanem svatovítské kapituly
– kroniku začal psát ve vysokém stáří
– rozdělena do následujících částí:
I. od pravěku do nástupu knížete Břetislava I. (r. 1038) = hodnověrné pověsti o původu
Čech, které inspirací pro Aloise Jiráska
II. do smrti krále Vratislava II. (r. 1092) = tzv. „vyprávění starců“, kdy se jedná o záznam
pověstí od lidí, tedy ústní lidovou tradici

III. do smrti krále Vladislava I. (r. 1125) = smyšlenky Kosmase
(Z Kosmovy kroniky je poznat, že byl zastáncem západně orientované církevní organizace a kronika je dílem výrazným a uznávaným, ačkoliv se mírně vymyká definici kroniky /tj. je nepřesná, prokládána verši, obohacena ponaučeními, užívá malířských obrazů; kdežto kronika je literární žánr udávající pouze přesné časové návaznosti a události/.)
Památkou, jež svým významem a napsáním v českém jazyce, daleko přesáhla svou dobu je duchovní píseň Svatý Václave, vévodo České země. Je datována někdy do 12. století a měla zprvu jen tři strofy. Jedná se o jednu ze základních duchovních písní, procházejících celým vývojem naší starší literatury a pojednává a prosbě k panovníkovi, Sv.Václavu. Ve druhé polovině 13. století vznikla další památka naší duchovní lyriky – Ostrovská píseň. Toto mladší dílo se od písně Svatý Václave liší jak obsahově (zpracovává složitou otázku přítomnosti Krista ve svátosti oltářní), tak náročnou básnickou formou. Avšak obě duchovní písně ukazují, že se již během 12. a 13. století vytvářely jisté předpoklady pro vznik písemnictví v národním jazyce. Skutečný rozvoj česky psané literatury však přineslo až 14. století.